Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXXI

Helenka, vypuzená paní Lerchovou, utekla se do své komůrky. Plakala, raněná výčitkami staré paní. Bolestně cítila nespravedlnost té z nich, že je svodnicí; pálila však také ta, že jí připomenula, že jen z lásky k Jiříkovi neprchla a zůstala, že pro něj zapřela svou víru, opustila bratra i otce. A strach ji obcházel, že Jiří teď jistě trpí od svých a ona že musí od něho, že jí tu nenechají, že s Jiřím bude sotva moci promluvit, že ho snad už ani neuvidí. To pomyšlení bylo nejhroznější.

Ve svém rozrušení nepovšimla si, že se pootevřely dveře, že děvečka jimi zvědavě nahlédla; hned však ulekaně vstala, když děvečka pak přišla zas a přišeptala jí, že přišel pan starý Březina, že je u staré paní. Tedy už ví, jistě už mluvil s Jiřím a teď přišel, kvůli ní přišel; o ní se jedná, o ni se smlouvá se starou paní. Snad si ji, Helenku, dá zavolat a začne se nový výslech, uslyší nové výčitky, a jí, kdyby se hájila, neuvěří.

S tlukoucím srdcem čekala, a tajíc dech, naslouchala každému kroku a hlasu na síni, nejdou-li už pro ni, aby šla před pány. V komoře se stmívalo, setmělo, už byl večer. Pojednou se otevřely dveře, zardělá zář šlehla do komory. Děvečka s lucernou v ruce, vystrojená jako na cestu, vstoupila a vyzvala Helenku, aby si složila do šátku své věci, že musí odtud. Helence sklesly ruce, nemohla hned ani promluvit; až se jí vydrala otázka ustrašená, bez zvuku:

„Odtud?“

„Odtud. A teď hned.“

„Kam?“

„Však uvidíte. Jen pojďte, zavedu vás.“

Helenka zdrcená pomyšlením, že ji vyhánějí, že ji někam zavedou, nemohla se vzchopit. Děvečka musila ji znovu pobídnout a pak sama jí pomoci z truhly vybírat, rovnat, do uzlu svázat.

Když děvečka vzala lucernu do ruky a vyzvala, tak že půjdou, vypukla Helenka v pláč. Jak překročila práh a stanula na síni, otevřely se dveře velkého pokoje. V nich vysoká postava pana starého Březiny v tmavém kabátě, ve velké paruce; zamračeně, přísně hleděl. A za ním šedá hlava staré paní hněvivých pohledů.

Helenka zarazila krok; ale jak se obrátila, jak zavolala třesoucím se hlasem:

„Pane starý, slyšte, prosím vás –,“ chtěla se bránit; ostré však „Jen jdi, jdi“ přerazilo její volání. V tom bouchly dveře, zavřely se, obě postavy, Helence v ten okamžik hrozné, zmizely. Nevědouc jak, sestoupila se schodů. V průjezdě zahlédla světla, hlouček lidí, zaslechla i hlas stoličné na ni pokřikující, ale nerozeznala nikoho. Kráčela tmavou ulicí vedle své průvodkyně, nedbajíc zpočátku, kudy jdou.

Ale pak si povšimla, že přešly Celetnou ulicí, že zahýbají ke Koňskému trhu. Jako světélko zablesklo jí pomyšlení, že jdou k Březinům. Zahlédla výstavný ten dům, ale jen zahlédla, a ještě ne zplna. Hned u Císařských zahnula děvečka do ulice a dál kolem kostela sv. Jindřicha nad hřbitov a jeho obrubu do temna se pnoucího do neosvětlené, nevýstavné ulice.

Tam vešly do patrového nevzhledného domu, průjezdem na dvoreček, na němž spočívaly stíny dvou mladých lip v zardělé záři, linoucí ze tří oken malého domku (...)

(......)