Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXX

Jiří nazejtří po tom večeru, kdy otec jeho se tak rozhodně vyslovil, nevykročil z domu. S otcem, s macechou uviděl se jen v poledne, a ještě nakrátko. Po jídle neposeděl jako jindá, nýbrž hned vstal a odešel, vymluviv se, že mu není dobře. Březina, když s ženou osaměl, ihned vyložil, proč Jiří tak pospíchá, proč asi mu je nevolno, a vyslovil přitom svou nevoli a nevrlost nad jednáním Jiříkovým. Čekal ženin souhlas, a horlivý. Paní Březinová však, uslyševši, že se Jiřímu nechce na kněžství, povzdechla soucitně.

„Ach, chudáček!“

„Jak, ještě litování?“

„Jistě, pane, ho lituju, když nemá k tomu náklonnosti –“

„Je-li však to proto, jak panímáma myslí, že mu nějaké děvče udělalo –“

Mladá paní nezalekla se té námitky prudce a rozčileně pronesené; usmívajíc se tvrdila své mínění:

„To teprve bych jej litovala. A víte něco? Kterou si Jiří oblíbil?“

„Nic nevíme, ani já, ani panímáma. Je to něco tajného. Už jsem se ptal také Hubátia, neví-li nebo nepozoroval-li něco.“

„A on –“

„Náramně se divil, to že by bylo tuze divné. On že neví nic a také že nic nepozoroval.“

„Snad se mýlíte, pane.“

„V tom jistě ne, že nechce na kněze. Ale v tom mu nepolevím.“ –

Jiří znal otcovu pevnou vůli. Proto slova jeho tak mocně účinkovala, proto se nemohl ani za dne upokojit. Zalekl se, starostně uvažoval, jak bude, co by si počal; svého rozhodnutí však se vzdáti nechtěl.

K babičce šel pozejtří; byl přesvědčen, že mluvila s otcem, a teď, až on přijde, že začne o kněžství. Mohl se tomu vyhnout, než přece tam pospíchal, poněvadž toužil uvidět Helenku. Stará paní však ani slovem nezavadila, ale také Helenky nespatřil. Vracel se smuten. Kvůli ní byl by se tam hned nazejtří rozběhl, odložil však návštěvu, aby se babička nepodivila, že přichází tak neobyčejně záhy. Až za dva dny se tam stavil. Helenky však opět nespatřil. Jako by zmizela. Čekal, ale nedočkal se, ačkoliv návštěvu hodně protáhl. Také našel si záminku, aby mohl do malého sklípku a odtud do zahrádky nahlédnout. V mladé zeleni dole však nikdo. A zeptati se nesměl. Domů šel smuten i znepokojen pomyšlením, že babička snad něco tuší a že Helenku poslala pryč. Kudy se ubíral domů, nedbal. Šel, oči do země, také kolem kostela sv. Jakuba i kolem domu U božího oka. Sotva si toho povšiml a nepřipadlo mu, aby se stavil u Hubátia, že tam už dlouho nebyl.

Když vstoupil doma do velkého pokoje, postřehl, že se macecha na něj zkoumavě podívala. A poslední dva tři dny, tak se mu zdálo, chovala se k němu nějak pozorněji a něžněji. Snad něco ví, pantáta jí asi řekl; a řekl-li, není macecha s pantátou zajedno, sic by na něj, na Jiříka, jinak hleděla, ne tak starostně i laskavě. Ten její zkoumavý pohled jej plašil; chtěl hned zase do svého pokojíka, do samoty. Macecha však jej zastavila vlídnou otázkou, s úsměvem pronesenou:

„Víš-li, Jiříku, nač vzpomínám?“

Pohlédl na ni tázavě.

„Že tomu teď rok, co jsi se roznemohl a pak já. Ale na to tak nevzpomínám, to bylo ošklivé, ta nemoc, ale na (...)

(......)