Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXIX

Téhož odpoledne, kdy Jiří meškal u Hubátia, dorazil deklamátor Svoboda do Kopidlna. Bylo to třetího dne, co se vypravil z Prahy. Šel pěšky, někdy se svezl kus cesty, jak se příležitost naskytla. Došed nehledal bratrovy myslivny. Vědělť, že by tam z rodiny nenašel nikoho. Hned jak myslivce odvedli do vězení, musily se obě dcery jeho z myslivny vystěhovat. Tři synové, myslivci, ponecháni zatím ve službě v jejich revírech, jak byli v Nadslavi, v Křešicích a v Hlásné Lhotě. Mluvilo se však o tom, že hrabě jich tam asi nenechá, protože jsou také podezřelí, pokud se víry týče.

Deklamátor Svoboda snadno se doptal na neteře. Našly si byt v dřevěném stavení na kraji města. Když vstoupil, daly se do pláče, jako by na pohřeb přicházel. Baruška, mladší, nemohla ani promluvit. Statečnější Zuzanka, která v únoru přiběhla do Prahy mu povědět, že jim náhle odvedli pantátu do vězení a proč, oznámila teď třesoucím se hlasem, že včera přišel z Prahy rozsudek.

„Od apelací. A je zlý,“ tázavě vyhrkl deklamátor.

„Zlý,“ opakovala Zuzka temně. „Dnes ráno to pantátovi ohlásili, že –“ Hlas jí selhal, nemohla dál; Barušce sedící u stolu sklesla hlava na ruku na stůl položenou. Deklamátor mžikaje očima hleděl úzkostně na Zuzku, jako by očekával vlastní svůj ortel, pak optal se jediným slovem: „Smrt –“

Zuzka přikývla, a jak jí vtom zatřásl náhlý příval prudkého pláče, vyrazila:

„Mečem popravit a pak tělo spálit –“ A zastřela dlaněma tvář.

Deklamátorovy oči náhle ustrnuly. Chvěl se a zvadlá jeho tvář pojednou požloutla i zesivěla.

V nízké roubené světnici tlumený vzlykot obou sester; deklamátor chvilku mlčel, až pak se optal:

„Byly jste u něho?“ Došoural se ke stolu a sklesl tam na lavici.

„Nebyly, nepustili nás k pantátovi. A tolikrát jsme prosily,“ oznamovala Baruška s netajenou hořkostí a žalem. „Och, prosily jsme –“

„A Jan, Karel, Frantík taky, všichni,“ doplňovala Zuzka, myslíc své bratry, „ale nic platno. Když ten ortel teď přišel, běžely jsme zase na zámek, a na kanceláři, teď že by nás pustili, povídali, ale ať pantátovi domluvíme, aby prosil o milost.“

Deklamátor chmurně zakýval hlavou a zeptal se, kdy je pustí.

„Zítra.“

„A co hoši?“

„Těm jsme dnes vzkázaly, ti zítra tu nebudou, přijdou později, to pak zase půjdeme, s nimi.“

„A zítra já s vámi.“ A pojednou se optal, co jezovité.

„Ten páter Malobický, co pantátu už jednou dostal do vězení, jak nás v myslivně tenkrát přepad a knihy pobral, tenkrát poprvé, ten onehdy byl u pantáty ve vězení. Ale nepochodil. Co s pantátou mluvil a jednal, to nevíme, ale odešel prý od něho celý rozzlobený.“

„To nám zahradník pověděl,“ přidala Baruška, „ten se nás přece tak neštítí jako ostatní lidé.“

Celý večer, dlouho do noci seděli a mluvili skoro jen o nebohém odsouzeném. Deklamátor dověděl se od neteří podrobností o svém bratru, kterak byl zatčen, také o hajném udavači, že byl za udání odměněn, padesát tolarů že dostal, jak otce vyslýchali na kanceláři, ouřad, a také konzistoř, (...)

(......)