Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXVIII

Helenka nemohla tenkráte na vinici, když se jí Jiří zčistajasna otázal, zná-li deklamátora Svobodu, pochopit a vysvětlit si, proč se jí na něj ptá, a marně hádala, kdo ten muž je. Pak za těch pohnutých dnů a změn zapomněla na něj. Teď uslyšela o něm nanovo a zas se jí ptali, P. Daniel, zná-li deklamátora Svobodu. Tentokrát alespoň zvěděla, že je to nějaký úředník a bratr myslivce Svobody. Z tohoto označení vyšlo jí světlo; skoro naurčito hádala, že ten pan deklamátor je ten tajemný měšťan, který přišel za Tomášem na vinici a přinesl mu Klejchův špalíček, že to je ten, kterého loni o Božím těle, když s Tomášem uskočili Šantrůčkové, potkali v Týnské ulici a s kterým se pak setkali o tajné pobožnosti u Vorlíčků.

Živě si ho pamatovala, vlídný a milý pohled jeho modrých očí, jak ji pobídl, aby mu neříkala pane, ale bratře, jak s nimi pěkně mluvil, na jejich otce se vyptával, a pak o večeři Páně jak jí kalich, ten zlatý, starý kalich, ke rtům nachýlil. A také jí daroval Klejchovu knížku. Tedy ten. Ví-li o Tomášovi, o jeho útěku – Jistěže ví, tak jako se zná s Vostrým. A ví-li o nich, o jejich útěku, ví také o ní, co učinila. Zalekla se toho pomyšlení a toho, že ten vážný muž zle o ní soudí. On a všichni, kteří se tam v té tajné modlitebně scházejí.

Ale že Jiří se jí po něm ptal, už loni – Vzpomněla si, že jej předtím už jednou jmenoval a pana Hubátia, oba najednou, jako své známé je jmenoval. Ale pak na vinici, když se jí vyptával na „krajana“, Vostrého, zeptal se znenadání, zná-li deklamátora Svobodu – Mohla směle říci, že nezná, než otázka sama jí zůstala záhadou. A byla jí také teď; ledaže by Jiří věděl, že se Vostrý zná s deklamátorem. Než jak by to mohl vědět –

S účastenstvím myslila na toho záhadného jí muže, jak mu teď asi je kvůli bratru myslivci, nebude-li také kvůli němu trpět, když všichni tak hrozně smýšlejí; a co chudák myslivec – Otce skrýval, Tomáše, pomáhal jim a Vostrému, a teď – Kdyby mohla toho pana deklamátora varovat, aby teď byl opatrný, zvláště s těmi tajnými pobožnostmi. Ale kde ostává a jak by se k němu dostala –

Uslyšela o něm a jeho bytu dříve, nežli se nadála. Jiří přišel pozejtří a vypravoval před ní babičce, jak šel posledně odtud k Hubátiovi, jak u Božího oka bylo všechno vzhůru pro komisí u deklamátora Svobody. Vypravoval o P. Mateřovském, jak znenadání k němu přišel s týnským kaplanem, ten že pak, právě když on, Jiří, byl u Hubátia, vstoupil do Hubátiova kvartýru a pozval je, aby šli do vedlejšího, kde je komisí, aby vydali svědectví. Helenka přestala šít a jen poslouchala, a velmi napjatě. Stará paní se hrozila, jaké to mají spolky, že by mohli, on, Jiří, i pan Hubátius, mít pěkné opletání, ještě aby také je citýrovali –

„Nic nebude, babičko. U deklamátora nenašli ani jediné zapovězené knihy, a k Hubátiovi už přestane chodit poslouchat, víc už nepřijde, Hubátius to také povídal.“

„To věřím, teď ho přejde všechna muzika, když jde jeho bratru o hrdlo.“

Helenka pohlédla ulekaně ze (...)

(......)