Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXVII

Jednou odpoledne počátkem března zašel si Jiří k Božímu oku na concertum. Hubátius rozkládaje partesy, podotkl, že budou bez auditoria.

„Stůně deklamátor, nebo není doma?“

„Nestůně, doma je, ale není s ním řeč.“

„Něco se stalo?“

„Asi. Včera odpoledne dostal hosta, mladé děvče, venkovské, hezké, statné děvče. Byla to jeho neť, dcera toho myslivce z Kopidlna, však jsem vám o něm vypravoval, když tu loni v létě byl u deklamátora, povídal jsem, jak mu je podobný.“

„Co to děvče?“

„Přišlo znenadání, nečekal jí, tuze se divil, když ji uviděl, tady na síni, když jsem tam s deklamátorem právě stál. Hned ji zavedl do kvartýru, uctil ji, dlouho spolu hovořili, dlouho svítili. Bylo to asi něco důležitého, co to děvče přineslo. Ale nepobylo tu. Časně ráno zas odešla. Ani jsem jí už nespatřil. A po té návštěvě je deklamátor všechen změněný.“

„Jak –“

„Zdá se mně, že se vyhýbá, že mu není do řeči; proto myslím, že dnes nepřijde. A to jsem zpozoroval, že dnes chodil s knihami; dvakrát jsem ho zahlédl, vždycky s balíkem pod paždí –“

„To přec není nic divného.“

„Je, protože ty knihy nepřinášel ze Židů, nýbrž odnášel odtud z domu.“

„Odnášel, a balíky!“

„A ne sám. Taky pomocníka měl. Ten taky odnášel knihy, a večer, náhodou jsem ho zahlédl, takový dlouhý, hubený, celý balík odnášel a tak se ohlížel a pospíchal a ke schodům zrovna skočil, když jsem právě pootevřel dveře.“

„Byl deklamátor doma?“

„To se ví, že byl.“

„Co se stalo, že tohle dělá. Že by knihy prodával –“

„To sotva. Zeptat se není možná; a taky se člověku vyhýbá. No, uvidíme, přijde-li.“

Začali, hráli, ale auditorium nevklouzlo ani pak, když po přestávce začali novou skladbu. A deklamátor doma byl, to věděl Hubátius najisto.

Záhada zůstala záhadou; za týden však pojednou šlehlo světlo do jejího temna. Jiří přišel odpoledne k babičce; zastal ji v malém sklípku a musil tam s ní zůstat, neboť se jí nechtělo do velkého pokoje, zvláště když za chvilku přišel bratranec, P. Daniel.

„Ach, Jiříčku, to je dobře, žes tady,“ bělovlasý kněz zamžoural očima, „to je dobře, povíš doma novinu. Novinu nesu. To byste neřekli!“

„Co se stalo?“ ptala se rychle paní Lerchová.

„Stalo, ó stalo! K nám do koleje došla zpráva – Nu, takhle: P. Mateřovský přišel ke mně a povídá: ‚Tak už stopa by byla.‘ Řku, jaká stopa. A on na to: ‚Pamatujete se, jak loni v srpnu utekl z Březinovy vinice mladý vinař s žitavským predikantem –‘“

„Tomáš!“ bezděky zvolal Jiří překvapen.

„Tak mají po něm stopu!“ tázala se i žasla stará paní. „A kde?“

„Dost daleko, na Jičínsku u Kopidlna se našla. P. Malobický z jičínské koleje přijel k nám a ten všecko pověděl P. Mateřovskému, a ten zas mně.“

„A co –“

„Pro primo, na Kopidlně panuje hrabě Šlik, tuze hodný a zbožný pán, a paní hraběnka také nadmíru pobožná, oba dali peníze na Citharu, na ten kancionál, jak jsem vám o něm –“

„Ale co přinesl ten jičínský velebný pán?“ vpadla nedočkavě paní Lerchová.

„Na tom kopidlanském panství je ve (...)

(......)