Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXVI

Nazejtří dopoledne zašel Jiří k babičce přát jí šťastného nového roku. Ve velkém pokoji vyhřátém a v plném světle jasného, mrazivého dne zastal jen Helenku. Stará paní byla sice doma, ale vrátivši se právě z kostela, odstrojovala se v malém sklípku. Jiří potěšen, že alespoň okamžik může sám s Helenkou promluvit, stiskl jí ruku, přál všeho dobrého a srdečně dodal:

„A taky aby se splnilo, co panímáma chce, to přeju sám sobě k Novému roku. Včera už řekla pantátovi.“

„O mne!“

„Včera odpoledne, když chystali tabuli. Zaslechl jsem to. Pantáta neodřekl, jen myslí, že by bylo dobře ještě počkat. Jen aby to dlouho netrvalo, Helenko.“

Paní Lerchová vstoupila. Sotvaže Jiří vyslovil své blahopřání, byl tu nový gratulant, bratranec staré paní, P. Daniel. Usedli ke stolu, Helenka přinesla kalíšky, víno, pečivo. P. Daniel měl slovo. Vypravoval také novinu, že včera v noci skonal starý pan Mateřovský z Mateřova, strýc velebných pánů páterů Mateřovských, ve vysokém věku více než osmdesáti let.

„Byl snad trochu pošetilý, jak jsem slyšela,“ podotkla paní Lerchová.

„Byl, poslední léta byl, ale v hodince smrti jako by prohlédl, povídal mně páter Mateřovský, ten, co se k nám dostal z Hradce, a jak pan strejc příkladně umíral, jak zkroušeně se připravil na cestu do věčnosti. Zkroušeně, příkladně, a – a, to je milost boží, ta se starému pánu také zjevila, na něm obzvláště. Abyste věděli: otec jeho byl jeden z rebelů a on sám byl v evangelické víře zrozen a vychován. Ale obrátil se z milosti boží a byl příkladný katolík, také sodál české kongregací Vítězslavného nanebevzetí Panny Marie. Pohřeb bude zítra, a slavný, u sv. Salvátora.“

„Byl ženatý?“ zeptala se paní Lerchová.

„Ne, panic, starý mládenec, ne dle nčjakého slibu, to ne, nu, neoženil se, nebylo to žádnou obětí.“ Bělovlasý páter se odmlčel, zamžoural očima, podíval se z paní Lerchové na Jiříka, ale hned zas začal, a živěji, jakoby potěšen z myšlenky, která mu přišla: „Že povídám o oběti, vzpomněl jsem si, Jiříčku, tobě, a tobě, Rózičko, jsem nepovídal o Martinu Ertnerovi,“ a nečekaje odpovědi pokračoval: „Je to příkladné, zvláště pro tebe, Jiříčku.“

Paní Lerchová pokynula Helence sedící opodál u okna, aby dolila. P. Daniel ani si nepovšiml, že tak učinila, a že jak tiše přistoupila, zase tak usedla na své místo, a horlivě pokračoval:

„Já toho Ertnera neznal, ale slyšel jsem o něm, nebožtík P. Bernard Frank, náš profesor v syntaxi, nám o něm vyprávoval a nejednou za příklad ho dával –“

„Kdo byl ten – ten –,“ ptala se stará paní, která by byla ráda, aby bratranec už opravdu začal.

„Ertner, Martin Ertner? Byl mládenec náramně pobožný, veliký ctitel Panenky Marie, pocházel ze staré, bohaté rodiny. Přijel do Prahy na studie. Když se tam vydával na cestu a s matkou se loučil, požehnala mu a dala mu krásný zlatý prsten, v rodině jej chovali už kolik set let, byl na něm vyryt obraz rodičky boží s Ježíškem. Každý prvorozený syn z té famílie dědil ten prsten a jím pečetil svou (...)

(......)