Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXV

Večer posledního dne toho roku 1727 bylo u Březinů po všem prostorném domě velmi živo, zvláště dole v hospodské klenuté jizbě, kdež pod oblakem kouře z dýmek zvučely do šumu a hlučného hovoru struny Žufničkovy loutny a jeho nevalný tenor, ale také klení divokého ševce Kocourka. Florián Mariánek zkazil mu veselý večer nejnovější svou zprávou, s kterou přišel, že dnes odpoledne, před večerem pustili z vězení žida Frešla, toho rouhače, který potupil sochu sv. Jana Nepomuckého. Od jara seděl, přes tu chvíli ho vyslýchali, a jak ostře, několikrát jej mučili, ale nezmohli ho, aby se přiznal.

Zapíral v kanceláři, zapíral na mučení, a tak ho dnes pustili. Bylo to jisté, Mariánek to viděl, byl při tom, když Frešla z radnice vyhnali; a vypravoval a líčil celé hospodě, jak ten Frešl utíkal. Do toho líčení zlostné výkřiky a klení Jiřího Kocourka, jenž chtěl toho Frešla zaživa upálit.

Tak dole. Nahoře v patře shon a ruch slavné večeře, kterou pan starý po starém zvyku vystrojil. Tabule byla ve velkém pokoji, kdež se vznášel Jiříkův velký betlém.

Mezi hosty byl také Hubátius. Omeškal se, přišel, když se večeře již začínala. Musil ihned usednout, a to vedle paní obrstvachtmistrové Zuzany Richtrové. Pan starý to tak schválně zařídil, aby „výmluvná“ paní měla vedle sebe také „výmluvného“, jenž by záplavu její řeči, hlavně o jejím nebožtíku Kristiánovi, dovedl obratně zarážet a odvádět. Tím se stalo, že Hubátius nemohl s Jiříkem, jenž seděl opodál, hned když přišel, promluvit. A později také ne. Mělť se co bránit paní obrstvachtmistrové, útoku jejích otázek; z těch ihned zatáčela hovor a Hubátius tušil najisto, teď že přijde její nebožtík Kristián, „von Pik‘ auf“, vojna atd. Než vtom náhle zarazila a pohlédla ke dveřím tak jako všichni hosté. Zpěv mužských i chlapeckých hlasů se ozval za dveřmi:

Den přešťastný jest k nám přišel,
v němž má býti každý vesel,
kdo jen odkud má začíti,
třebas celý týden.

To chasa sladovnická začala koledu; již se hrnula, zpívajíc, svátečně oděná, většinou v zelených kamizolách, v holínkových botách, do velkého pokoje, kdež se u dveří do půlkola postavila. V čele podstarší s ferulí v ruce, hvozda^[68] s pytlem, za ním dva vodáci, jeden s kropidlem, druhý s miskou, na níž na řeřavém uhlí vonně dýmalo kadidlo, mládek, jenž si rozpačitě přihlazoval vlasy; sladomel vedle něho s lopatkou v ruce zapomínal zpívat, jak si zvědavě prohlížel bohatě vypravený stůl, pány v parukách a paní vystrojené. Zato plněji tři chlapci, z nichž jeden držel koště v rukou, vyrazili jasnými svými hlasy do sboru hlubokých, vysmolených:

My odkud začít nemáme,
na koledu jít musíme
k vám, přemilí, vzácní páni.
Dejž bůh, ať se daří
jak vaší paní manželce,
dítkám i čeládce — —
Dejte nám tolar nebo dukát,
budeme na vás vzpomínat.
Od vás to zavděk přijmeme,
na plášť si vína koupíme,
páleným ho zpremujeme,
hořkým ošijeme.

Pan starý spokojeně pokyvuje hlavou, naslouchal, jiní vstávali; Hubátius opustil svou (...)

(......)