Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVI

Ale když se pak jaro otvíralo, přestalo tajemství paní Březinové býti tajemstvím. Florián Mariánek jeden z prvních je vystihl pohledem a svěřil je v březnu měsíci jednou večer náramně důvěrně stolu blíženců s významným úsměvem a mžikaje očima. Přitom také upozornil svůj zalíbený stůl, aby si povšimli pana starého, jak radostí a spokojeností jen září a že mu teď už nic neschází nežli „fon“, když paní manželka je rodem fon, tak aby synek, a jistě že to bude synek, měl také fon, a to že pan starý také pořídí.

Pak už i po nákladnickém domě mezi čeledí a chasou pošuškávali vážně i s úsměvy o vráně a křtinách, o princi nebo princezně. Jen Jiřík neměl o nastávající události dosud ani tušení. V ten čas, kdy zima přecházela, nebyl zdráv. Útlý jeho organismus snášel tentokrát nesnadno dny plískanic, mlh a sychravých větrů. Babička, paní Lerchová, starostně jej pozorovala, zvláště když i za pohody prvního jara se nějak tratil. Napomínala jej, radila mu za každé návštěvy, až jej to již unavovalo. Byl by proto rád polevil a řidčeji přicházel, ale nedokázal toho kvůli Helence.

Od toho podvečera, co s ní kráčel Jezovitskou zahradou, nepromluvil za celý ten čas s ní samotnou. Jen ji vídal za svých návštěv, a ještě ne pokaždé. Ale jen když ji alespoň spatřil, když se mu jen kmitla, bylo mu jasněji. Nespokojen však a smuten se vracíval, když se jí nedočkal, když do pokoje ani nevstoupila, jsouc paní Lerchovou jinde zaměstnána. Začátkem května jednou odpoledne vypravil se k babičce, ačkoliv mu bylo hrubě nevolno. Zima, horko jej obcházely; náhlá však touha uvidět dnes Helenku byla mocnější. Cestou si maloval, kdyby ji tak zastal samotnu, kdyby s ní samotnou mohl promluvit. A když docházel, zabušilo mu srdce dychtivostí i nejistotou. Ale v pokoji zastal jen babičku a ta hned začala o jeho zdraví, a že neposlouchá, že se nešetří, takhle že nebude moci s ní do Hájku na pouť –

„Včera jsem si na ni vzpomněla, že by teď bylo pěkně tam zajet, a povídám tomu děvčeti,“ mínila Helenku. Nedořekla, jak si pojednou vzpomněla.

„Tys taky slyšel o její bábě,“ zvolala.

„Že se s ní ani rozloučit nesměla, slyšel,“ přisvědčil čileji Jiřík.

„Už se s ní nerozloučí, nikdá.“

Jiřík sebou trhl.

„Umřela.“

„Umřela! A co, jak jste se dověděli?“

„Přijel zase ten žid a ten tu novinu Heleně přinesl.“

Jiřík hleděl okamžik před se, aby přemohl své překvapení; pak se optal, co Helenka.

„Hrozně, to jsem neviděla.“

„Kdy přišla ta zpráva?“

„Dnes dopoledne. Ale po funuse je už dávno, už asi tři neděle. A jak s tím Hájkem, Jiříku, na pouť –“

Neměl chuti o ní poslouchat a mluvit, myslil jen na Helenku. Za chvilku vstal, věda, že se jí nedočká. Když vyšel na síň, zahleděl se po dveřích její komůrky. Nehnuly se a ticho za nimi. Na schodech ji také nepotkal. A přece ještě nevykročil rovnou z průjezdu na ulici. Chodba na zahrádku vedoucí jej zvábila. Kdyby snad – A nezklamal se.

Helenka seděla, kropicí konev u nohou, pod javorem, jehož koruna mladě zelená (...)

(......)