Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX
NA STAROČESKÉM POSVÍCENÍ

Už to bylo uděláno, už to bylo hotovo; alespoň koláče byly upečeny. A to se panímámě Vavákové v Milčicích dost uvolnilo. Peklať je se svými pomocnicemi: babičkou z výměnku, švagrovou, sestrou a kmotrou ze sousední vsi celý den, v pátek před posvícením až dlouho do noci. Pomahaček byla plná světnice a hlučno ažaž. Ženské úst nezavřely, a toho tlučení v hmoždíři, toho tření máku trdlem a jiných příprav všelikých! Koláčů byla plná prkna, na stolech, na židlích, na podlaze, na lavicích, že nebylo pro ně hnutí ani ve světnici, ani na síni, u pece. Ale zdařily se, vonělo jimi všecko stavení, a Vaváková měla radost; ale již v sobotu ráno se od nich uvolnilo. Děti je počaly výslužkou roznášet, i pasačka i skoták; také hajek dnes nevyhnal na pastvu, ač byl pěkný, sluneční den; musil na výpomoc. Sám hospodář jich za hodnou kopu odklidil, dal si je ráno naložiti na vůz, do Poděbrad, kam jel pro pivo, aby měl výslužky na zámek, všem paním oficírkám zámeckým, také písařům do kanceláře i vrátnému a do pivovaru sládkovi, podstaršímu i spílečnému.

U Vaváků na dvoře bylo toho sobotního rána hodně hluku a živo; zabíjelť zjednaný řezník dva mladé vepře, a již mu také vedli tři skopce na smrtný nůž. I z ostatních statků, jak Vavák vesnicí jel, vyzníval ohlas hlučných příprav posvícenských. Když se pozdě odpoledne vracel, to se již i náves hemžila lidem a zvučela směsicí nejrůznějších hlasů a zvuků.

Žebráci a všelijací toulaví čtveráci, děti podruhů i chudé městské děti chodili od statku k statku s uzlíky, pytlem i mošnou. Sem tam šel městský řemeslník, tu řemenář s chomoutem nebo řemením, tam krejčí s pláštěm, onde švec s botami. Každý z nich „právě teď“ dílo dohotovil a přinášel je, aby se tu najedl, mzdu dostal a odnesl – výslužku. A také hudbou se Milčice ozývaly. Tam ve statku stromy zakrytém hráli na housle a na harfu, u souseda na dvoře zvučely kovové struny cimbálu, a když milčický rychtář vjel zděnou branou do prostorného, hlubokého svého nádvoří, obklopeného dlouhým obytným stavením dřevěným, sýpkou a v pozadí velkou stodolou a všelijakými ještě přístavky, vítal ho tam starý havíř s kobzou. Její hlas zanikal v šumu příprav a v pokřiku ženských, pařících a kuchajících na záspi i na síni zabité husy, kachny a holoubata vysoko nakupené, nebo přebilujících skvrny, jež se za těch příprav staly na stavení nedávno schválně čistě obíleném.

S hospodyní se na síni potkal a tam už musil podati zprávu, jak pochodil. Vavákovou hrubě potěšilo, když slyšela, že všecky výslužky byly dobře přijaty a že se líbily a chutnaly, paní vrchní že řekla, že rychtářka peče nejlepší koláče na celém panství, a paní obroční, ta že se vždycky již těší na milčické posvícení pro ty znamenité koláče. Jinak však bylo, když rychtář oznamoval, že pozvání přijali a na posvícení že přijedou kontribuční, aktuár a písař kancelářský s paničkami. Ta novina nebyla zrovna nejvítanější. Nebylo o jídlo, ale panímáma měla strach z paní oficírek (...)

(......)