Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV
SEDLÁK A MĚŠŤAN

Toho dne před polednem zašel si milčický rychtář v nedělním tmavozeleném, dlouhém kabátě, se stříbrným penízem na prsou na Dobytčí trh do bytu P. Vrby. Přijev také na slavnost korunovace, zastavil se nejprve v České expedici a tu zaslechl, že se P. Vrba již předevčírem vrátil ze svých potulek do Prahy, také pro korunovaci. Kramerius Vavákovi vypravoval, jak P. Vrba se nejprve u něho zastavil, tak jak šel z cesty, v plášti, o holi, v čepici, ale bez knížek, a že si tuze liboval, jak pochodil, že všecky knížky dobře rozdal a také prodal a že pánbůh nebožtíku faráři Hejnovi už tohle jistě hojně odplatí, že jemu, Vrbovi, odkázal ty peníze, co z nich jě a bude dobrého, to že je z nich lék a léku že je potřeba, protože je pravda, že „neumřelať, ale spí“.

Vavák se těšil na starého pátera, kterého neviděl od loňského posvícení. Nezastal ho však doma. Vyšed z domu, chvíli se rozhlížel, rozmýšlel, rozhodnuv se, dal se Dobytčím trhem vzhůru, a zahnuv kolem bývalé jezovitské koleje, kráčel stromořadím kolem nemocnice, až stanul u domu se zelenými žaluziemi, stojícího dopola v rozlehlé zahradě Clam–Gallasa. Zazvonil u domovních dveří. Teprve po chvíli se pootevřely a v nich zahlédl baronova starého sluhu a kuchaře Ceypka. Ten mlčky a mrzutě si prohlížel statného sedláka v nedělním obleku. Stříbrný peníz ho patrně zarazil, a když Vavák řekl, kdo je, že tu již jednou byl s pannou Terezkou, trhl sebou Ceypek, a čile ustoupiv z prahu, rychle řekl: „Tak pojďte dál, pojďte!“

Dal se do kroku a rychle, až se mu černá mašle v týle potřásala, poklacuje dlouhýma rukama kráčel v gamaších, v hnědé kamizole, s cvočkem v uchu, napřed bílenou síní dlážděnou cihlami, po dřevěných, starých schodech s masivním zábradlím a dále vybílenou, pustou, tichou chodbou zašlých už oken, v jejichž výklencích stálo mnoho uschlých květin v květináčích. Zastavil se ve vybílené kuchyni s lesknoucím se měděným nádobím na zdi. Tu se otočil po rychtáři, jenž za ním kráčel, a vyzval ho, aby si sedl. Nebylo však hrubě kam. Po dvou židlích i po stole rozloženy byly součásti důstojnické uniformy, kord i opásání.

„To je samá korunovace!“ vysvětloval Ceypek, uklízeje židli, aby si Vavák mohl sednouti. „Zítra ta paráda při tom aincuku, víte, pan obrstwachtmistr půjde také, mezi urozené pány. Dá to práce a přitom vařit, a ty starosti a mrzutosti! Co nám nesete? Něco od slečny Terezy? Vzkazuje mně něco? Mluvil jste s ní? Ach, sedláčku zlatý, není možná na ni zapomenout. Už k nám asi nepřijde; když pan obrstwachtmistr –“ Staroch potěšen, že si má komu postesknout a že tu je někdo, kdo přál také jeho nejmilejší slečně Tereze, začal vypravovat, vykládat o mladé Maternové, jaká byla hodná, jak tu spolu hospodařili, jak jí dělal čokoládový dort, cukrprecle, glazírované kaštany, ty že ona ráda, ale ta němčina, ta že jí nešla, a ten učitel, a ten výtřaska, ten Kypiena tancmistr, to že byl otrapa, jidáš takový. Byla to dlouhá historie, kterou Vavák, zčásti alespoň, (...)

(......)