Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII
O CEYPKOVÝCH STAROSTECH

Když Vavák v úterý před slavným vjezdem krále Leopolda II. se zastavil v domé v Clamgallasovské zahradé, stěžoval si mu také Ceypek, že pan obrstwachtmistr je tak divný a tak stonavý, že ho již teď ani muzika tak netěší a spaní na něj chodí i ve dne a že hned usne při prvním kousku. A přece si dal starý pán vyčistit uniformu, a přece vyjel nazejtří, ač ho Ceypek zdržoval i prosil, na Hradčany, aby tam s vyššími důstojníky uvítal krále. Vyjel po obědě, nahoře však musel dlouho čekati a také pak dlouho venku stati. A povětří bylo hrubě nevlídné. Vrátil se nachlazený a Ceypek pak doktořil celé dva dni. Obrstwachtmistr zůstal po ten čas v posteli.

V sobotu se oblékl a vše šlo zase po starém pořádku. Jen to bylo mimořádné, že zeptal se po své neteři. Bylo to dopoledne, kterouž dobou ji provázíval na klavíru, když zpívala. Ceypek se přeřekl, že dnes slečna Tereza bude na bále, na dvorním bále.

„Odkud to víš?“ spustil obrstwachtmistr a zraky jeho tkvěly bodavě na Ceypkovi. Ten postaviv se bezděky „habt acht!“, pozbyl síly zapírat nebo něco si vymyslit. Řekl tedy pravdu, že se slečnou mluvil.

„Kdo tě poslal?“ zvolal pán zostra.

Ceypek mlčel.

„A cos jí chtěl? Snad jsi ji zval, aby přišla, že se mně stýská.“

„Ne, to ne, poslušně prosím, ona, slečna, sama povídala, že přijde, že pana strýčka poprosí –“ Lhal, dále však mu nešlo.

„Vida, vida, že se jí uráčí – jen co já řeknu, jestli jen já –,“ ale to již znělo mírněji. Než skončil zase ostře, ať se Ceypek víckrát neopovažuje, aby si panenka nevděčná nemyslila… A když jí je tam u těch škrobařů líp, ať si tam je.

Rozprávka byla před samým obědem a také ho jak náleží pokazila. To jest humor páně obrstwachtmistrův. Všecko jídlo Ceypkovo nestálo proto zanic, ač obrstwachtmistrovi zase jednou jak náleží chutnalo. Ceypek, jenž jinak vždy všecko musel mlčky vyslechnout a jen ve věcech kuchařských mohl se alespoň odvážit, aby se hájil a na obranu svou psanou knihu uvedl, tentokrát rád mlčel.

„Bruč si, nadávej,“ pomyslil si v duchu, „jen když zase jíš. To je dobré znamení.“

Po svačině zase rád slyšel, když mu obrstwachtmistr poručil, aby přinesl housle a noty a pulpity, že si zahrají. Nestalo se tak už kolik dní. Když Ceypek přišel s pulpitkem do salónu, seděl obrstwachtmistr už v křesle – a spal. Bylo po koncertě. Ceypek všecko zase tiše odnesl a byl rád, když pán probudiv se ani slovem se o hraní nezmínil. Jistě již zapomněl. Zato si zase poručil uniformu na zítřek, že pojede na Hrad, že stavové budou zeměpánu holdovati, a on, šlechtic starého rodu tohoto království že musí také složití hold novému králi.

Ceypek jen slova se odvážil, že by se měl pan obrstwachtmistr šetřit, a již byl oheň na střeše.

Když ráno o šesté ozvaly se všecky pražské zvony a hlaholily v jednom až do sedmé, ohlašujíce nastávající slavnost holdování, byl starý šlechtic už vzhůru i z postele. Naslouchal zvonění, pak začal se malovati a líčiti, nedostrojil se však a (...)

(......)