Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA TŘETÍ: OSETEK

Psáno roku 1901–1902
(Zvon)

 

I.

Farář Havlovický se zadíval na své městečko v dolině i na všecku pohorskou krajinu líbeznou v čisté, jasné zelenosti mladého jara. V levici držel otevřené psaní studnického faráře, přítele Ludvíka. Zamyslil se nad tím listem, kterýž mu také připamatoval nebožtíka starého Plška.

Nejostřeji se Havlovickému prokmitlo tou připomínkou, jak mu starý Plšek ukazoval, kterak se mu ruce třásly, když jako mladík těžce oral v prudké stráni nepojezdnou půdu, přetěžce, až se mu krev spustila, ale jak hakoval dál, ač krev nemohl zastavit, jak měl ruce zakrváceny, až byla kleč od krve celá zamazaná. A přece se to událo, přece.

V tom zamyšlení složil farář list a dav jej do náprsní kapsy, obrátil se a stoupal dále strání, bídnou cestou, hlubokým výmolem, pustou strží. Kráčel ne trudně zabrán, nýbrž povznesen, cítě novou chuť k dílu, vzpružení energie, jako by jím osvěživě projela míza nového jara. Opadla ochablost, jež od loňska, od cholery jej zmohla a kterouž cítil také mimo sebe, v městečku, po vesnicích, po veškeré krajině, zesláblé jako po těžké nemoci, vysílené hrůzami toho moru.

Nahoře na vrchu stanul u dřevěného kříže opodál staré haldy černošedé, porostlé lopuchou, travou i jahodovím, a znovu se obrátil. Ale ne již po městečku, po údolí, po kopcích; obhlížel pod sebou hlubokou strž, kterou přišel, a co od ní vpravo, vlevo v táhlé stráni, samou pustotinu, takový kožich porostlý vřesem a škůtami, zelenými kotouči trávy jako čepice, po nichž se kosa smekne. Kamení všude jako naseto, mezi ním tu a tam nějaký smrček, březová křovina a trnka.

Zádušní majetek, ale jako by to nebylo žádné vlastenství, nýbrž draha obecní, kdež pásal, kdo chtěl, a kdež se hemžívalo kozami z hořejšího konce Padolí, kozami všech barev, bílých, černých, „srn“ i strakatých.

Hned od počátku, jak se farář dostal do Padolí, pomýšlel, že to všechno zdělá, aby tolik půdy neleželo ladem a také aby osadníci viděli, co se dá z takové pustiny udělat, když sami mají také dost takových a že by za všechny mohli míti pole.

Té chvíle se u kříže pevně, najisto rozhodl. Po žních se do toho dá, všeho tu dobude na pole a nasází pak také stromů. Březina dole musí rovněž pryč. Oči se mu zapomněly na tom háječku v úpatí u fary, na měkce zeleném hedvábu mladého listí, na stříbře jeho kmenů. Bude škoda toho zelenavého šera –

Když tam důchodňová prchla – Bylo zrovna v takový jarní čas, tenkráte, když mu vyznala na faře – Mihem zas uviděl, jak zardělá, planouc v tváři, kmitla se z jeho pokoje síní, kolem kuchyně a ven na zahradu, na sad a odtud do březiny. Jaké to byly chvíle a pak, když ji na zámku naposledy viděl, když se loučili u vyjasnění! Jako by teskně lahodný akord do duše mu zavanul –

Z březiny dole vyběhla štíhlá, mladá žena, Františka, sestra, provdaná Krůčková. Stanula, rozhlíží se: uviděla ho, kývá mu a prudce. Co se přihodilo – Snad aby šel s Pánembohem – Ale že Františka – To bylo neobyčejné. Snad se mamince něco stalo.

Pustil se ihned dolů prudkou cestou, strží, až kamení rachotíc sypalo se zpod jeho vysokých, lesklých bot, jak pospíchal.

Sestra nečekala. Zmizela v březovém háječku, a farář jí neshlédl ani pak, když jím prošed, vkročil na sad vzadu své fary. Než někdo jiný tudy kráčel, cizí muž, a zrovna proti němu, velký jako on, ale silnější, v přiléhavých, tmavých nohavicích a v jakýchsi čižmách, v černém kabátě nedlouhém, v černém kloboučku, osmahlých, černých vousů pod nosem, po líci a pod bradou, chlapík dobrých čtyřiceti let, přísného vzhledu. Holí zatočil, sekerka se na ní blýskla, mlčky šel, jen se pousmál, jak docházel.

Farář Havlovický maně stanuv, zadíval se na něj a pojednou vykřikl:

„A pro Boha, Vincenc!“

Vincenc, bratr, se dal do smíchu a rozevřel náručí, jak farář k němu chvátal. Objali se, políbili; mluvil farář, mluvil havíř, šichtmistr z uherských dolů. Radost, překvapení volaly z těch pohnutých slov a krátkých vět, v to se ozvaly ženské hlasy, jak přišla sestra, mladá Krůčková, a stará mlynářka, matka, záříc potěšením nad tím překvapením syna faráře, jaké ona sama měla před chvílí.

Kolikrát už farář Havlovický „uherského“ bratra zval, aby přijel! Nejprve, když se dostal sem na padolskou faru a zvláště když se vdávala sestra Františka. Vincenc po každé odepsal, že není možná, že by rád, tuze rád, ale že služba je služba. Teď přijel nezván, znenadání a bylo, jak říká přísloví, že host nezvaný nejmilejší. Kočárek, který ho přivezl z Náchoda, stál na dvoře, kůň už ve farské konírně, dosud prázdné. Cizí kočí mu dával vody a musel se při tom zpovídati Doubenovi, jenž se tu hned namanul a k němu přitočil.

Františka Krůčková zůstala v kuchyni, stará mlynářka zasedla se syny ve farářově pokoji, hledíc s jednoho na druhého. Čelo jí zjasnělo, oči, všecka tvář, radostný neklid zmohl rozšafnou a jinak statečnou stařenu. Potahovala šátek na placku na hlavě uvázaný, pohlazovala vlasy nad čelem, jak byly ke spánkům přičesány. Napjatě naslouchala, co Vincenc vykládal farářovi o cestě, ač to již v podstatě před chvilkou slyšela, jak se tak rozhodl, když mu báňský rada sám nabídl, chce-li, aby se podíval domů, do Čech. Všechno ráda zas poslechla, divíc se v duchu, jak Vincencovi v Uhrách svědčí (ale ty vousy!), jak je silný, tlustý, ale jak nějak zadrhuje, jak se přeříkává tak nějak drátarsky. Farář ho vesele na to připamatoval, a Vincenc že už ani neví, to že člověk tak zvykne, když je mezi samými Slováky a když slovenská řeč je české tak tuze podobná, člověk že se snadno splete.

Mlynářka vzpomněla na choleru, jaká hrůza, a co Josef, farář, zkusil, co strachu o něj poměla a o něj, o Vincence, zvláště když uslyšela, co se v Uhrách děje, že se tam lid proti pánům tak bouří.

Františka přinesla jídlo a zůstala s nimi. Její muž Krůček nepřišel uvítat švakra; vydal se ráno do Náchoda za svým kupeckým řízením a do té chvíle se nevrátil.

Za jídla přebíhali v hovoru z Čech do Uher, z Uher do Čech. Šichtmistr vypravoval zajímavé a zvláště ženským nové věci o báních, o dolování na zlato, o Kremnici, o její mincovně, jak tam dělají dukáty. Matka i sestra naslouchaly mlčky, napjatě; farář sem tam se ozval otázkou, poznámkou.

Na dlouho také uvázli v Havlovicích v rodném mlýně, na který se Vincenc hodně vyptával, jakož i na příbuzenstvo a známé. Povídal, že si tam zítra zajede, že se už těší, po tolika letech, a farář se hned rozhodl, že pojede s ním, že už tam také dlouho nebyl.

„A maminka pojede s námi!“ ustanovoval vesele. Uhodl její přání a na pohledu jí viděl, že je ráda. Bránila se sice domácností, kdo všechno opatří, než farář ani nedočkal a vyšed v rychlém rozhodnutí ven, zavolal Doubena, aby šel do dřevíčského mlýna vyjednat příležitost na zítřek. Vraceje se, hlásil už ve dveřích bratrovi, a to, když budou v Havlovicích, že se podívají také na Boušín k faráři Ondráškovi.

„Včeličky dušičky?“ Šichtmistr se zasmál. „Bože, on ještě živ? Já myslil, že už –“

„A ne, drží se, či včeličky ho drží; no, ten bude mít radost, počkej!“

Před večeří vyšli sobě bratří ven. Farář ukazoval své hospodářství, školku a na zahradě novinku, kterou letos po prvé zasadil, zvláštní květinu „jiřenu“, Dahlia variabilis, tu že začal pěstovat dašický farář Turek, od toho že ji má studnický farář Ludvík, však že se Vincenc na něj jistě pamatuje jako na studenta, když u nich býval ve mlýně o vagacích, ten že mu poslal několik hliz a všecky že se krásně ujaly, aby se podíval, jak vyhnaly, ale květ kdyby na podzim viděl, to že je krása.

Ze zahrady vydali se na sad a za ním březinkou cestou ve výmolu ke kříži. Šichtmistr vzpomněl na sousední Svatoňovice, jak je tam s uhlím, jak ho mnoho mají.

„Tam hodně, ale tady ve Žďárkách,“ farář ukazoval rukou směr, „ty jsou ještě na mé kolatuře, poslední ves při samých pruských hranicích, je tam taky jáma, ale z té teď mnoho nemají. Vrchnost to pronajala a pachtýř důl zplundroval.“

„A je tam uhlí jistě dost a všade tady. Tady chodíme po pokladech, po milionech.“

Farář, nikterak překvapen, klidně se usmál a řekl:

„Snad nejsou tak velké. Už je tu hledali, kopali.“

„Ale jak! A kdo –“

„Před třiceti lety, nějaký šichtmistr Frank, našel jsem o tom zmínku ve farní knize. Hledal na kolika místech, ale nechal toho. Však počkej, jedna halda je tu nablízku“.

Ukázal ji pak, když došli ke kříži, a doložil, že ji dá teď rozkopat, a zavézt do té strže až budou spravovat cestu dole.

„A víš, Josefe, povídám ti, na pokladech stojíme, na milionech,“ opakoval šichtmistr, jehož tvář na oko přísná, zvážněvši, nabyla chmurného výrazu. „Podívej se, tamhle Svatoňovice a tady Žďárka“, ukázal na severozápad a pak na východ. „Tam uhlí, tu uhlí, a mezi tím také. Uhlí tu máte jistě a tady na farských gruntech taky, to mně věř.“

„To ano, šichtmistr Frank také –“

„A,“ Vincenc mávl mrzutě rukou, „to nejde jen zakopnout a aby se hned uhlí vyvalilo. Já bych to tu chtěl zkusit.“

„Myslíš?“ ptal se farář, přestav se usmívati, zmožen bratrovou jistotou.

„Jistě.“

„Bože – to by bylo pro ten chudý kraj – to by – Ale jak do toho?“

Šichtmistr pokrčil rameny a lhostejně řekl:

„To se ví, peníze by musily být.“

Šli dále k lesu a dolování zamluvili.