Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Už se pak o něm nikdo nezmínil, ani farář ani bratr Vincenc, zvláště když k večeři přišel švakr Krůček, po cestě ještě nedělně ustrojený, v hřebíčkovém kabátě, světlý šátek na krku, v pantalonech. Měl pěkné ruce, na pravé pak zlatý snubní prsten, jaký v celém Padolí nikdo nenosil kromě dolejšího mlynáře. I licousky měl po pansku, nedávaje se jako všichni v Padolí zcela hladko holit. Praha se mu ve všem pamatovala, v šatstvu, v celém chování, i v té němčině, na kterou držel, ale s kterou byl před „panem švakrem“, farářem, opatrný.

Uvítal se s uherským švakrem, s kterým se viděl po prvé, pohovořil o jeho cestě a hned vyklopil novinu, kterou přinášel z Náchoda, že dnes v noci kdesi u Nového Města v lese, v ouvoze u Přibyslavě, tady co je nad Peklem, nad řekou, vyčíhali „strnadi“ pašery a že byl z toho takový řez.

Zatím vytáhl si šichtmistr svou uherskou dýmku s vysokým kovaným poklopcem, podal bratrovi uherského tabáku, kterého přivezl celý balík, a nacpávaje ptal se Krůčka, který nebyl žádný kuřák, no a jak to dopadlo? Zapaloval hubkou, bafal, farář také; kouř jejich dýmek letěl otevřeným oknem ven do vlažného podvečera. Bylo ještě dost světlo, ale v aleji ke kostelu pod lipami měkce se stmívalo.

Krůček oznamoval živě, s jakousi radostí, i že dobře dopadlo, pašeráci že se ubránili, a když byl s nimi Čarabár.

„Hanuš se jmenuje, ale říkají mu Čarabár, hauptpašerák, slavný pašerák, starý kyrysar. Ten v té mele prý chyt’ dva ‚strnady‘ – a ranec měl na zádech! – a držel je jako pimprlata, pak jimi uhodil přes kříž o kořeny v cestě a ten tam za ostatními.“

Krůček se usmíval a bylo znáti, že to hraniční stráži přeje.

„Ti pašerové jsou většinou samí staří vojáci,“ doplňoval farář, „odtud i z kraje. Takový člověk vyslouží čtrnáct, dvacet a více let na vojně, přijde domů, řemeslo zapomněl, nic neumí a tak aby si na živobytí vydělal, vyběhne ‚na druhou stranu‘, jak tady říkají.“

„Do Pruska,“ prohodil šichtmistr.

„Odtud je tam skok. Nejvíc chodí do Slaného; to je, abys věděl, pruská ves hned za řekou, za Medhují, ale tam jsou ještě Češi. Tam je ňáký Hlaváček, vesnický člověk, starý pruský voják, ale neumí německy, bojoval s Blücherem u Waterloo a v Paříži byl,“ farář se usmíval, „ten si tam v Slaném začal kramářství. Má všecko, co se do Čech pašuje, sůl, kávu, tureckou bavlnu, prach, tabák, pilky, šafrán, no všecko.“

„A na všem hrozně vydělá,“ vpadl Krůček, jenž dychtil, aby se zase dostal k slovu. „Zboží si vozí z Kladska, z Vratislavi, a jde mu to znamenitě. Pašeráci skoro všichni berou od něho; sem tam některý zajde do Levína k Madrom. U Hlaváčků mají pašeráci svou Prahu. Čarabár je tam jako doma, on a Málek, to je taky hauptpašerák a snad nejhlavnější. Pochází tady někde od Jaroměře.“

„A sám je bývalý ‚mařenkář‘, sám kdysi pašery honil,“ doplnil farář, přitlačuje ukazovákem tabák v dýmce.

Šichtmistr se zasmál.

„Teď je kápo a má mezi pašeráky hauptslovo –“ dodal Krůček.

„Tak se tu mnoho pašuje.“

„Teď po (...)

(......)