Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Vypravil se pozdě odpoledne, ne však touže cestou, kterou přijel. Zamířil na boušinskou faru, kam nebylo daleko. Když se dostali podél Oupy pod boušínskou stráň, vystoupil z kočáru, poručiv vozkovi, aby dojel k slatinskému mostu, sám pak se dal nahoru na faru pěšky.

Kráčel stezníkem v lesnaté stráni a záhy se dostal nahoru pod vysoké lípy u hřbitova k dřevěné obrubě. Minul je i kostel, stanul u fary pod starým ořechem, omladlým, zlatě vyzářeným. Nalevo ode dveří v zahradě u oulů živo. „Frater“ křiklavě omalovaný vyvaloval k nebi oči; kutnu měl zašlejší, ale na hlavě, na placatém kameni svěží zeleň netřesku, kterýž sem panna Aninka nasadila „pro štěstí“.

Přišla otevřít, šouravějším nežli jindy krokem, s vlněným šátkem na hlavě, staženým přes levou tvář, do níž se jí dala patrně zase „větřice“. Otevřela nerudně, ale hned se jí oči bolestného výrazu zveselily, jak spatřily padolského faráře. Zahovořil s ní na síni, na její zdraví se vyptal, vyslechl její vzdechy na „pškaní“, těšil i napomenul, aby si vyhověla, no a že snad Šoltova, učitelova dcerka, kterou si vzala na pomoc, už snad také dost pomůže.

Chválila ji, že to hodné děvče, hodné opravdu, Tonička že je veselá, čiperná po starém a dobrého srdce, to že když nějaký groš ušetří, hned s ním domů, aby ho učitel poslal do Prahy.

„On syn, nejstarší, už je v Praze na studiích!“

„Vím, vím, už je v právích. To rád slyším, že to děvče se tak dobře hodí, že vám v lecčem uleví.“

„Ó to ano, to by šlo, a mé zdraví, no to už lepší nebude a taky co se mnou – ale –“ hlas jí mdlel úzkostí, z kteréž jí padl stín do tváře, do teskných očí, „ale náš jemnostpán!“

„Ale, co pak, co je? Stůně?“

„Ach, jemnostpane, mám strach!“ povzdechla třeslavě. „Nestůně, nic, ale tak se tratí, a toho se bojím, že – chudinka –“

„Naříká si?“

„Nic, to ne, ale schází, já to vidím; už není, jako býval, tak čilý a veselý. Sedá celý zaražený v pokoji u okna nebo venku na lavičce u včel a tak se zamyslí, jako by ho něco trápilo, a když se ptám, že nic, co mne napadá, a co by prý – že mu nic není; ale on to tak tají. A bývá takový zapomenutý, to třeba za řeči zapomene, co před minutkou řek’.“

„Počkejte, podívám se, uvidím.“

„Ach Bože“, jako by se křísila, hlas jí živl, „jim by snad, jich má rád.“

Zaslechli jeho hlas, volal na dvorečku něco na děvečku. Přišel v kabátku, v staré čepici se štítem vespod zeleným, v usmolené vestě, staré kalhoty v holínkových botách. Havlovickému připadl na první pohled drobnější a přihrbený, šaty na něm visely, vlasy měl bělejší a líce ne tak svěží jako jindy, nýbrž požloutlé barvy. Šel volně, ne čile, oživl však, jak shlédl Havlovického. Uvítal ho radostně, tři hubičky mu dal, vedl si ho, ruku mu po vršku popleskoval, a to že je hodný – Divil se, když slyšel o jeho bratru Vincencovi.

To již ve svém vybíleném pokoji zamřížovaných oken, na nichž kvetly měsíčné růže, na jehož stěně visely dvě pušky s kohoutky koudelí otočenými. Havlovický se ho zeptal na zdraví; (...)

(......)