Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

V mohutném svahu pod Dobenínem a Sklopci, rozrytém nejednou průrvou, nejedním oupadem, většinou však v pole zdělaném, tajil se těch časů opuštěný hřbitůvek. Mezi lány byl nad Šonovem vsí při hranicích pozemků vrchovinských pod stezníkem, kterým se chodilo od Vrchovin k bílému kostelíku sv. Václava na Dobeníně při staré zemské bráně.

Tesový plot od dešťů a sněhů zčernalý hradil ten ostrůvek mrtvých, sám už chatrný, nachýlený k pastvině kolem a vřesovišti s křovisky sem tam jako rozhozenými. Vrátka hřbitova se rozpadla. Planá hruška samojediná hlídala vchod. Druhá, „kuželka“, chýlila se výš u stezky, nad níž ve svahu se rděly kmeny starého, borového háje.

Chodník ke hřbitovu i na hřbitově v ten čas už zmizel a hroby bez pomníků zapadly, zarostly travou a vřesem, ač hřbitůvek nebyl tu věky a nehostil kolikeré pokolení. Před padesáti lety, v čas tolerančního patelu, založil jej na svém pozemku šonovský sedlák Líbal, jenž s celým rodem do té doby tajil víru svých předků. Dlouho však nepochovávali na osamělém hřbitůvku u boroviny. Roku 1790 uložili tam „sestru“ z Krčína a ta byla poslední, kterouž sem odnesli. Od těch dob, dobrých čtyřicet let, byl hřbitůvek opuštěn, zapomenut a hynul a pustl.

Po hlavních žních toho roku 1833, koncem srpna, v neděli odpoledne zastavil se tu Václav, tkadlec, jenž pocházel ze Lhoty za Machovem a jenž oženiv se s dcerou po nebožtíku Škodovi, tkadlci na samotě v kopcích blíže Tisu u Hrádku, přestoupil na evangelickou víru. Mnoho bojů proto bojoval a před tím také zkusil od svého otčima, nebožtíka Víška, jenž v opilství zapáliv stav, sám se při tom na smrt popálil.

Václav Pavel, tou dobou třicetiletý, byl už pátý rok ženat. Za ta léta podíval se do svého rodiště jen dvakráte; po prvé, když šel na pohřeb tetce Bitnarce, které nezapomněl, jak se k němu vždycky přátelsky měla, zvláště když bylo nejhůř, když nebožtík nevlastní táta jej tak utiskoval a hrozil zkázou, když se chystal, že ho dá odvést na vojnu. Po druhé tam zašel, když se máma těžko rozstonala. Té zas zapomněl, jak jen na sebe myslila a na něj nic, jak jej pro své vdavky nechala jíti do světa mezi cizí lidi a jak její vinou se stalo, že jej otčim v jeho vlastní chalupě, v jeho dědictví hrdlil a pak až na zásep vyhodil.

V té nemoci máma sama začala, že by se mohl k ní odstěhovat a chalupy se ujmout. Ale jak vstala, už o tom nevěděla, a nic už mu nevzkázala. Po obakráte stavil se také v Machově na „evandělické faře“, u starého Kubečka ševce, u něhož po prvé, ještě za nebožtíka svého otce, účastnil se pobožnosti „bratří“ a „sester“, a u něhož po prvé viděl Písmo svaté.

Žhavým po knihách zůstal i pak, a od té doby, co pominuly starosti a nesnáze s odstupem, mohl pokojněji čísti. Čtení se chápal, jak jen bylo chvilenku pokdy při jeho úmorném řemesle tkalcovském. Četl si sám v sobotu večer i v neděli, četl „bratřím“ a „sestrám“, když se odpoledne u něho sešli, četl Bunyanku, Labyrint, Historii o protivenstvích církve české, čítal (...)

(......)