Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIX.

1840. Od nového roku kruté mrazy, zvláště na Jméno Ježíš. Od polovice ledna však, dive divoucí, jaká změna! Náhlá obleva přišla, teplé větry sníh zrovna pohlcovaly; mizel před očima prudkým táním. Po lesích v roklích bouřily bystřiny, Medhuje naběhla, že i z břehů vyrazila. U Jirovců měli dolejší kus zahrady pod vodou, i jinde se řeka do zahrad rozlila, nad „černou lajcí“ rozerval divý proud břehy.

Těch dnů, kdy slunce jasně a teple svítilo, kabonilo se padolskému rychtáři, konšelům, celému „právu“. Komisar jim byl o prvním amtstáku po novém roce ohlášen, a Prouzáček pak přinesl od vrchního rozkaz, aby rychtář opatřil pro komisara příhodný byt, že pan komisar co nevidět přijede. Volné světnice u Foglarů měl už ten „havíř“, farářův bratr, i nezbylo nežli najmouti, co bylo volno, Eliášův dřevěný příbytek s podsíňkou na rynku či „městečku“ v sousedství Černého Vacka.

To jediné rychtáře těšilo, že právě toto obydlí sehnal, že komisara usadí zrovna vedle Černého Vacka, ať se ten čadoch černý spálí, ať zkusí, co je „právo“ a „právo“, na toho komisara že se tak neoboří, že mu nebude sekat na posměch komplementy jako jemu, rychtáři a „právu“, že ho komisar brzo dostane na pračata.

Co měl ten záhadný komisar najatý byt, hovořili v Padolí jen o této nové „vrchnosti“, hádali, jaký je, kdo je, co s ním bude, je-li starý nebo mladý, a proč ho sem vrchní dal. Jedni, že pro ty krádeže, pro pořádek, Vacek se smál, že na rychtáře a na slauné právo, jiní zas, že bude všechno rovnat žílou, arestem; že je starý kaprál, mínili hloupější, ale chytřejší a hrdější z půlpánů se smáli, to tak, jim nějakého kaprála, ten komisar, hloupí, aby věďali, že sloužil u císaře, že byl u trabantgardy.

Z trabantgardy zůstal mnohým jen drabant, slovo děsivé, v němž se tajily ne dosti jasné vzpomínky na časy krutých vojen, kdy lid od takových divných drábův a drabantů hrozně zkoušel.

Jednou odpoledne koncem toho podivuhodného měsíce ledna, kdy slunce tak hřálo a tráva se již leckde zelenala, kdy luka k podhornímu mlýnu a za ním začala prokvétati bledulemi, kdy lidé se chystali, že, ostane-li tak, budou za nějaký den orat i sít, přijel od Náchoda fasuněk s nábytkem, s nějakou bednou a kufrem a zastavil na „městečku“ u Eliášova příbytku, jenž byl teď komisarův.

Přivezli komisarův nábytek, komisar však nikde. Jen to se rozlétlo, že rychtář má zejtra poslati bryčku do Náchoda, zejtra že komisar přijede. Zatím stálo dost zvědavých u vozu, s kterého skládali nábytek; stáli i na podsíňce, a Šimůnek krejčí z uličky, s věnečkem vousů pod bradou, jenž držel v ruce dýmku dlouhé troubele, připletl se i dál na síň i do sednice. Zastavil se pak vedle u Vackových před stavením, kdež stála kupka zvědavých, ne však Černý Vacek, a těm Šimůnek, jak každého podrbl, s úsměškem vypravoval, že nábytku ten pan komisar moc nemá, leda že by to hlauní bylo v těch starých jarmarách; ale postel!

„Lidičky, postel! To je postel! Jak žiu jsem takovou neviďal, no, pro čtyry! Pro (...)

(......)