Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVIII.

Farář Havlovický odjížděl nespokojen z Ratibořic. Co by taková mocná paní mohla, uvažoval, a jaké má náhledy. Ale je cizí, zůstala cizí, a vychování, její okolí a rádcové! Ten vrchní! Co jí zase namluvil –

Sice o krádežích se proslýchalo, že se v okolí páchají a hustě, že není nikde jisto a že snad je zase nějaký takový zlodějský spolek, jako strašil před patnácti lety, kdy lidé se báli koho pustit večer do stavení a chodili otvírat se škopkem jako ochrannou helmou na hlavě. V Padolí samém na dolejším konci usadili se poslední dobou cizí lidé, z kraje, o nichž se proslýchalo, že nejsou spolehliví, že k nim neznámí v noci zapadají, sousedé to kolikrát viděli, ve dne však neshlédli ani jediného z těch neznámých. Ti do rána vždycky zmizeli. Ale proto tak nařknouti všechen lid –

Farář chtěl Kostelcem, kdež měl „pana bratra“ nevalně sobě příznivého, jen projeti, aby se nemusil zastavit. U kostela však potkal kaplana, kterého nemohl pominout. Pověděl mu, kde byl, ne však proč, a bránil se mu, že se nemůže stavit, že tuze pospíchá, že když je zítra svátek, bylo Všech Svatých, že musí býti záhy doma. Ale již na samém odjezdu vzpomněl si na Panklovu dceru, s kterou mluvil ve Skalici o jiřenkovém bále. Proto se zeptal, kde tu ostává respicient Němec.

„Ostával, už neostává. Tadyhle,“ kaplan ukázal přes cestu na nízký domek proti kostelu. „Už loni se dostal do Josefova. Pak byl v Litomyšli, a teď, slyšel jsem, stal se komisarem a odstěhoval se do Polné.“

Havlovický se maně ohlédl po tom domku, když jel kolem, ale hned se opět dostal do té mlhy; zase mu kmitalo hlavou nevesele. Na „pana bratra“ kosteleckého myslil, a ne bez škodolibosti, ten že shoří dychtivostí, až uslyší od kaplana, že si bude hlavu lámat, co jen v Ratibořicích, on, Havlovický, dělal, co tam chtěl, byl-li snad u vejvodkyně.

A doma, matce zase všechno povídat a vykládat. Nechtělo se mu do toho; až se matka optá, zmínil-li se vejvodkyni o stavbě fary – Sama měla ten nápad, sama mu ráno před samým odjezdem nadhodila, že by měl hercočce povědět, jak tu je, co pak, ona že o ničem neví, a to taky ne, jak to na zámku protahují, ale kdyby jen slovíčko řekla, kdyby jen prstem hnula, hned že to bude, okamžitě.

Farář neřekl doma plnou pravdu, jak bylo, jen to, že se mu nehodilo o faře mluvit, že to nešlo. Oznámil to zasmušile a krátce, že se až stará mlynářka podivila, a dále se netázala. To však pověděl, co vrchní vévodkyni asi namluvil a také jak byl rozmrzelé nálady, rozhodl se nerudně:

„Nikam nepojedu na zámek, nic, nepůjdu jich pozvat na posvícení.“ Mělo býti za týden.

„Ani jich nepozveš?!“

„Písemně.“

„Ne, to ne, Josefe; ještě jednou tam musíš zajet. Vždyť nevíš, a pro dobrou vůli.“

Té chvíle nepolevil, ve čtvrtek však před posvícením přece se vypravil. Hned jak do zámku vkročil, uslyšel, že vévodkyně nadobro odjela. Najednou prý, ten den přede Všemi Svatými poručila hned pryč, ale na Všecky Svaté přijela ještě sem, na náchodský zámek, v kapli že byla (...)

(......)