Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVII.

Toho roku 1839 vévodkyně zase nedala oznámiti, že přijede do Ratibořic. Pohodlný čas minul; již foukalo ze strnišť, luka, nejvábnější ozdoba tichého údolí, pokosena. Jen ocún jimi prokvétal a babí léto svítilo na slunci, v němž plápolaly brunatné a zlaté tóny po stromech a křovinách u Oupy, po skupinách mohutných stromů v širých lukách i v zámeckém parku.

V tento čas, už po sv. Václavu, začátkem října, vévodkyně znenadání přijela sama, bez hostí, jen se svou společnicí, se štolbou Panklem, komornými, s lokajem a kočím.

Ratibořický osamělý zámeček zas oživl, ale přece ne tak jako jiná léta, zvláště dokud nebyla vévodkyně rozvedena se svým manželem, kdy hosté se tu sjížděli, domácí i cizí šlechtici, kdy vyjížděli do okolních lesů na hony, kdy se z nich vraceli s hojnou kořistí k hostinám a zábavám.

Vévodkyně vydržela sama v Ratibořicích déle nežli se v služebnictvu a v kancelářích na náchodském zámku nadáli. Nevypudily ji ani husté, bílé mlhy, jež se valívaly údolím po lukách a mezi lesy v jeho bocích, ani prudké větry, zvláště koncem měsíce často bouřící, až parkem hučívalo za dne i v noci. Každého rána byly cesty a stezky v něm zasypány žlutým i rudým, hnědým i ryšavým listím, a bylo co mést, aby stezky byly čisté do chvíle, kdyby si vévodkyně vyšla.

Procházívala se poměrně záhy v plášti, vysoká, statná, silnější nežli byla za posledního pobytu zde. To nejlépe viděli ti z ratibořického služebnictva, kteří s ní nebyli. Také že stařeji a ne tak zdravě vypadá, usoudili, ač těch několik let přes padesát nebylo plně zřejmo v její tváři; zvláště však překvapoval lesk jejích očí, jimž zůstalo mnoho z mladého věku.

Procházívala se více nežli jindy, ale nevyjížděla tak často jako před lety, kdy se ráda stavovala i ve dvořích, sama i s hostmi, a kolikrát i do chléva zašla pokrmit krávy chlebem a podarovat pak hojně šafářku.

Vévodkyně bývala teď zasmušilá a mrzutost na ni často chodila. Tu nejvíce komorné pociťovaly; ale paní jejich nikdy teď už nevzkypěla takovým hněvem, nikdy jich tak nezplísnila, až plakaly, jako bývalo, ale také už nedávala snésti svou garderobu jako jindy po takových chvílích a nedávala komorným z ní šaty, třeba i dvoje, z těžkého hedvábí jako tenkrát, za náhradu žalu a na utišení.

I síla hněvu jí chladla jako jiné vášně. Jako sen, jako pohaslý ranní červánek byly doby blaživého, čistého toužení; parné pak dni žhoucí vášně nepřestaly bez bouří a zklamání. Třikráte se vdala a třikráte se dala rozvésti. Dětí neměla. Romány dožity, vzrušení veliké doby polehlo, po nádheře vídeňského kongresu, který její jméno povznesl, jak její ctižádost toužila, doba bez ruchu, bez skvělosti, léta pravidelného, stále se opakujícího, stejného běhu.

Nejedno vzplanutí pohaslo, nejedna vlna vášně v nic se rozlila, zanechavši kal a rmut. A mládí zmizelo. Touha však zůstala a žízeň, až dychtivé srdce chytilo žárem náboženského nadšení, zatouživši po útěše katolické víry. Vévodkyně byla jista, že jeho hlas tenkráte (...)

(......)