Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVI.

Nastal tvrdý čas; slunce jasné, nebesa vysoká, modrá. V tom zářivém světle prohlédly rudě hnědé, prejzové střechy starých domů v Betlemské ulici a na chvíle i dvoreček, do něhož viděl ze své světničky mladý Hilma. Upřeně tam hledívaly jeho tmavé oči, zapadlé, horečně lesklé, když zabloudily zlaté paprsky na dvoreček i na umouněnou pavlač po jedné straně dvorku se nesoucí, na oleandr v uprášeném kbelíku při zábradlí. Šedě zelený ten stromek, červenavé střechy, kus nebe nad nimi – byly teď jeho svět.

Nemohl vycházeti; slabost nedala. Ten pruh modrého, hlubokého nebe, který viděl, přivolával smutek, touhu, ale i těšil. Připomínal, jak je venku, a utěšoval, že jde jaro, že je konec mlhám a plískanicím, které, jak byl Hilma přesvědčen, jedině zhoršily jeho chorobu.

V Padolí že mu bylo dobře, tam že se pozdravil, vypravoval malému Kalinovi nebo některému kolegovi, když jej navštívili, na podzim že mu bylo pěkně, ale po novém roce že někde nastydl a od té doby že se mu kašel zhoršil a nechce popustit. S počátku toho nedbal, přemáhal se, chodil do akademie, kreslil, pracoval s vášnivou chutí; i doma si nedopřál oddechu, jak svědčilo několik barevných skizz na stěně přibitých a začatá velká kresba napjatá na prkně položeném nahoře na stojanu, v němž míval mladý Šolta své knihy. Tam ležely teď štětce a zaschlá paleta i váčky utřených barev, které musil kolega opatřit; nechtěl sice, poněvadž viděl, že Hilma jich nebude moci užíti, ale musil, poněvadž Hilma jej po každé o ně upomínal a naléhavě, pak už i nevrle. Těšil se na ně nedočkavě jako dítě.

Ale jen začal, nechal malování; musil. Ochablost jej zmohla. Musil si lehnout a pak polehoval, ač měl už ležet; než vášnivá láska k práci nutila jej, aby vstal. Přecházel, začal něco, ale nešlo to ani štětcem ani tužkou. Chtěl vzkázati ke křižovníkům, krajanovi, mladému Kalinovi, odkládal však, doufaje najisto, že bude líp. Proto také neposlechl ani mistra Jakoubka, u něhož bydlil, ani jeho ženy, aby zašel k lékaři.

Pak přišel mladý Kalina sám a za nějaký čas P. Jan od křižovníků. Tato návštěva Hilmu na první okamžik polekala. Než upokojil se, když mu kněz vysvětlil, že zaslechl od vokalisty Kaliny o jeho chorobě a tudíž že má za povinnost jej navštívit, když mu byl od padolského pana faráře v ochranu odevzdán. Kněz těšil, ale i domlouval, proč nešel Hilma k lékaři. Toho pak sám poslal, jejich klášterního.

Doktor přišel, nepřišla však pomoc. Dal léky, více však prospěla útěcha, že s jarem bude líp, že lahodné počasí mnoho zmůže a nejlíp, kdyby mohl ven, kde jsou lesy, změna povětří že dělá někdy divy, zvláště při kašli.

Zapadlé oči, hubená tvář mladíkova zjasnily se nadějí a pomyšlením na lesy, tam u nich, kolem Padolí. Myslil i pak na ně, viděl je a farskou zahradu, pole a travnatou mez; zavoněla mu, plná kopečků mateřídoušky a slziček, zvonků i šlápot panny Marie. Byl doma, maje oči obráceny na modré nebe nad zarudlými, prejzovými střechami; těch pod zářící oblohou neviděl, lány (...)

(......)