Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LV.

Nový rok 1839 přinesl z Prahy gratulaci. Mladý Hilma přál; a tentokráte zvláště vřele za všecko děkoval, jmenovitě za stipendium paní vévodkyně, které mu Havlovický k vánocům oznámil, a z kterého i část poslal. O svém zdraví nepsal Hilma nic, ale o své práci, že pilně kreslí a že už začal také malovat, to že má nejradši, že se již vždycky těší na ráno; jen kdyby dni byly delší a noci ne tak dlouhé a kdyby už jaro nastalo. Znělo to jako toužebný povzdech, jenž maně za hovoru zavane. Farář se nad tím řádkem zastavil. Snad z ohledu na své zdraví se nemůže jara dočkat? Vymluvil si to, že by Hilma přece psal, a když ne on, že by se alespoň Kalinův Jeník zmínil.

Nedlouho potom vypravil se farář do Náchoda na zámek se žádostí, aby slavný patronát povolil mu novou faru. Cestičku měl už poněkud utlapánu, když sám vrchní již uznal, „že se musí něco stát“. Farářovi běželo také o to, aby žádost byla rychle vyřízena. Všichni mu slíbili a všechno, takže spokojeně se vracel ze zámku dolů do města.

U děkanství potkal slatinského mlynáře v kožichu a v šedé beranici.

„Ani slechu ani dechu o vás, pane otče,“ žertoval farář, „jako byste ani nebyl na světě.“

„I jsem, a budu ještě nějaký čas, pane faráři. Musím: já dřiu musím ještě na funus, ale tomu jistýmu se odtud nechce.“

„Medle komu!“

„Metternichoj; toho se musím dočkat, až ho poženou, abysme si trochu oddechli.“

„Pane otče, to budete, myslím, ještě dlouho živ.“

„Mysleli by?! Já už taky někdy zoufal, ale co jsem viďal, jak je mezi studýrovaným mladým lidem – Ó, holenku, tam to kvasí a jinde taky. To, pane faráři, musí jednou prasknout, musí!“ Šedivý, skoro již bílý mlynář přimkl víčka pod černým ještě obočím, hned však zas otevřel oči a přísná tvář se mu vyjasnila úsměvem. „Tuhle jsme byli veselí,“ vzpomněl.

„Aha, že vím. O svatbách Toničky učitelovy. Šolta mě taky pozval.“

„To měli přijet, to byla veselost. Šolta měl zas deklamaci, to se rozumí, a pak jsme si spolu zazpívali tu pražskou, vědí?“

„Kde domov můj.“

Mlynář usmáv se, pokývl hlavou a dodal: „Škoda, že nemoh’ taky přijet Václav Šoltů; ale psal, že přijede až v létě. To nám zas něco poví, co nesmí do novin.“

„A toho je hodně. No tak pozdravujte doma a také učitelovy.“

Začátkem půstu měl farář Havlovický zase jeti do Náchoda a zase s peticí. Lekl se, když ho došla. Bratr Vincenc ji poslal, podepsav ji, a žádal na bratrovi farářovi, aby učinil totéž. Byla to žádost o kutací licenci, aby správa panství svolila, jak tehdy bylo její právo, hledati v Padolí kamenné uhlí, a žádost tuto aby pak předložila distriktuálnímu, báňskému soudu v Kutné Hoře.

Farář seděl jako přimrazený, hledě do německé žádosti. Bratr o ní už kolikrát psal, léta ji hlásil, a farář, přesvědčen důvody bratra Vincence i vlastním studiem, nezamítal nikdy bratrova návrhu. Jednal s ním o tom podniku už jako společník; ale když pojednou měl s bratrem vykročit, zarazil se a váhal.

Očekávalť, že bratr přijede a že zakročí, sám že začne. Takhle (...)

(......)