Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIV.

Říjen byl toho roku pohodlný; slunce krásně svítilo, listí na stromech a po křovinách zlatem i nachem jen hořelo.

Za větrného, slunečného odpoledne přišel na padolskou faru Matěj Donát „milion“, kostelecký myslivec, beze zbraně, jen o holi. Přišel prohlédnout zádušní les na hoře za farou. Havlovický rád uviděl myslivce a ještě raději stará mlynářka, poněvadž jí „milion“ pokaždé přinesl něco nového z Kostelecka a ze sousedství, z jejích bývalých končin.

Jen ho uvítali, už sám začal, vědí-li co nového, že na Slatině zemřela panna Aninka, hospodyně po nebožtíku faráři Ondráškovi.

„Ach, ach!“ žasla stará mlynářka. „Ach bože, a co se stalo, že tak najednou. A kdy?“

„Včera odpoledne.“

„A stonala, či –“

„I stonala, kolik dní ležela.“

„Co se jí stalo?“ ptal se farář.

„No, pamatujou se, jak se větřici pořád bránila, co s ní měla, že měla hlavu pořád zabalenou, pořád zachuchlanou, no, a – přece se neubránila. Jak teď ty vichřice jsou, ofouklo ji zle, no, mladice už nebyla. Dostala prej takové pškaní.“

„Na to si často naříkala, na bok.“

„Ne, na prsa jí to přišlo, zápal.“

„Jako nebožtíku panu faráři,“ vzpomněla mlynářka. „No, má odbyto, a dost si tu pobyla, dost se navzdychala, ale zlá nebyla. Nejvíc ji tady bude litovat Kalinová, kostelníková.“

„A bodejť,“ vzpomněl myslivec, „vždyť měla na boušínské faře outočiště, když ji bratr a židé stíhali.“

„Panna Aninka byla na ni tuze hodná, jako teď na Šoltovu, co měla u sebe.“

„Té svou smrtí pomohla nejvíc,“ vpadl myslivec, a vida tázavé pohledy, vysvětloval:

„No, bude se teď moct vdát.“

„Dřiu nemohla?“

„Mohla, ale to by ji panna Aninka byla pustila s holýma rukama. Teď aspoň bude dědit, to je jisto; panna Aninka jí hodně odkázala. Povídá se, že kolik stovek. Však si to holka zasloužila a ten její ženich taky,“ dodal směje se, „za tu trpělivost, že tak čekal. A ten kantor,“ mínil Šoltu, „má milionské štěstí s dětma. Nejstarší syn má v Praze pěkné postavení a už posílá na nejmladšího; ten je snad v Hradci na latině.“

„Je už v třetí latinské,“ přisvědčil farář.

„Jí to nejvíc přeju, chudákoj, jako učitelce,“ řekla jeho matka, „však ta něco zkusila. Ale, pane fořt, kafíčko už je, směla bych šáleček –“

Přijal; po kávě, když cpal svou dřevěnku a zadýmal, zablesklo se mu v řeči kolik hromů a milionů, jak zavadili hovorem o zámek. Nejvíce proto hromoval, že mu tu oprávku ještě nepovolili, a ty schody, ty že mu odpravili tentokrát za sucha, bez „turecké krve“, bez červeného inkoustu, nic písemně, nýbrž oustně, když si byl na kanceláři říct.

Vycházeje s farářem do lesa, zastal na farském dvorečku Mikulu Rusa.

„A ty tu jseš ještě,“ divil se žertem, „nedesentirovals?“

„A ne, prosím, o né.“

„Jseš teď, myslím, rád, že jsem tě chyt’. Ale ty utečeš zas, desentiroval bys zas,“ dorážel myslivec s líčenou přísností.

„A ne, prosím, o né.“

„A desentiroval! Za ženskou. Viď. Ještě jsis žádnou nenamluvil, nechodíš nikam na frej?“

„A prosím ne, ještě nikam.“

(...)

(......)