Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIII.

Od nového roku psal Hilma padolskému faráři poprvé k jeho svátku o sv. Josefu. Pak se již neozval; teprve až přede žněmi Havlovický zas o něm uslyšel. Kalina hodinář a kostelník podal začátkem července farářovi v sakristii po mši list svého Jeníka.

Křižovnický vokalista psal o vagacích, jak se na ně těší, kdy přijede, a zmínil se také o Hilmovi, ten že neví, kam na vagace, že nemá kam jít, když nikoho nemá, že neví, kde by v Padolí byl, tak že asi musí ostat v Praze.

„Ale tuze rád by domů,“ dokládal Jeník Kalinův, „kdyby tak moh’ být u nás, milý tatínku a maminko, já bych mu to tak přál.“

„Jeník zkoumá,“ řekl farář, když až sem dočetl. „Je dobrého srdce.“

„I proč pak ne, vzal bych si Hilmu, ale u nás – Nemáme sami místa; kam ho dát –“

„U nás zrovna tak, panímáma pořád stýská, jak je málo místa,“ farář se usmál, „no, ale tam ho přece nenecháme. Já to nějak spravím, ale Honzíčkovi nepište o tom nic.“

Spravil, psal a Hilmu pozval, aby přijel. Na to mladý malíř ihned písemně poděkoval. Z prostých jeho řádků vycítil farář velkou, upřímnou radost, že bude moci domů.

Začátkem srpna dočekala se Kalinová svého nejstaršího. Přijel zdráv, hoch jako úborek, plných, zardělých tváří, hustých, krátce přistřižených vlasů. Všichni se divili, jak mu v klášteře svědčilo, a že se i vytáhl za ten rok. Vypravoval živě, hovorně o cestě, o Praze, o klášteře, na Hilmu sám vzpomněl, ten že nepřijel, ten že chce jít pěšky, že se na to těší, celou cestu že půjde pěšky. A zas o klášteře, o páteřích, o škole, vysvědčení vytáhl. Bylo německé, babička mu nerozuměla. Když jej Kalina za ně pochválil, pobídl jej, aby ještě teď šel na faru ukázat je jemnostpánu.

Farář jej po hlavě pohladil, na talíř třešní jej pozval a obšírně se vyptával na Hilmu. Líbilo se mu, že chce do Padolí per pedes, tuše v tom i šetrnost, i studentský, malířský nápad, jak studenti krajem rádi putují, po farách a klášteřích se zastavují na nocleh, pro viaticum, i jinde ve formanských hospodách při silnici, v nichž bývá tak rozmanitá společnost a jež se ozývají hudbou potulné harfy nebo houslí nebo trumariny.

Hilmu čekal do konce prvního týdne srpna měsíce. Než, minul již outerek druhého, a po mladém poutníkovi ani slechu. Ve středu o slunce západu stál farář na zahradě u plotu a díval se cestou dolů pod lípy k obrovskému javoru, poblíže školské zahrady, kolem něhož vířilo hejno ptáků. Vtom přicházel od Jirovcových k javoru, směrem k faře, vytáhlý mladík, v černém, měkkém klobouce, v pantalonech, s torbičkou na zádech, s holí v ruce, zaprášených bot.

Farář ho nepoznal, ale hned si řekl, že to je snad Hilma. Byl. Na faře žasli, jak vyrostl, jak je veliký.

„Ale tuze suchý,“ vypravovala farářova matka dceři Františce, Krůčkové, když tam po chvíli náhodou zaskočila, jak se dálo častěji, někdy třeba kolikrát za den. „Praha mu tuze nesvědčí, pokašlává; ten se ti změnil, ani bys ho nepoznala. Já ho nepoznala. Dlouhý ti je; co mu je, ať mu je šestnáct, sedmnáct let, ale na (...)

(......)