Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII.

V ten čas docházely faráře Havlovického nepřímé i přímé zprávy o mladém Hilmovi. Jeník Kalinův, jemuž o padolském posvícení poslali Kalinovi po formanovi Lokvencovi hodnou výslužku, plnou škatuli koláčů, psal domů, jak se má, jak je v klášteře i ve škole. O Hilmovi se také zmínil, že Hilma bývá u něho, že se mu moc stýská, ještě víc nežli jemu, Jeníkovi, že si spolu povídají o Padolí a o tom, až v létě pojedou domů na vagace.

Přímo faráři psal přítel křižovník, že Hilmu na akademii přijali, že kreslil na zkoušku, při čemž došel pochvaly a uznání. Dále oznamoval kněz křižovník, že Hilmu navštívil, aby si prohlédl jeho byt, a ten že je slušný, u pořádných lidí. Na ten čas že je Hilma opatřen, peníze, které Havlovický zaslal, že úplně stačí, on, křižovník, že mu opatřil večeře, však že je nutno, aby se Hilma hodně živil, že je jako sedm drahých let, na tom že není vidět, že je z hor.

Pak psal Hilma sám faráři k Novému roku; byl 1838. Psal obyčejným způsobem, jak se takové gratulace psávají. Než dvojí v tom listu faráře těšilo: že Hilma znovu děkuje za všecko dobrodiní oznamoval, že se mu dobře daří, jak se mu na akademii líbí, že pilně kreslí, a druhé, že ten arch listový ozdobil svou prací. Namaloval nahoře do rohu vodovými barvami padolskou faru, jak si ji v paměť vtiskl, věrně, v zahradě plné květů. Vypadala se stromy v pozadí útulně a mile, a malba sama jevila značný mladíkův pokrok.

Farář chvátal hned do kuchyně ukázat panímámě, co Hilma poslal. Líbilo se jí to a hned faru poznala.

„Na obrázku je hezčí. Člověk by myslil, tady je radost ostávat,“ přidala usmívajíc se, „a nikdo by neřek’, jak tu je málo placu, jaká kuchyňka, co zkusím, zvláště o žních. Panu vrchnímu to neukazuj,“ žertovala, „ten by řek’: ‚A to to maj’ krásný,‘ a do smrti nejdelší nechtěl by slyšet, že je potřeba tu stavět. Ale ten obrázek, pěkná věc, opraudu, to nebyla, myslím, s tím hochem mejlka, Josefe. Něco by z něho mohlo být.“

Farář spokojeně odcházel z kuchyně. Také mu to připadlo, když psaní Hilmovo přečetl. Nic, bohdá, nadarmo pro něj nekonal. Těšilo jej to, a hned také počítal, jak ty peníze od hanáckých poutníků dlouho vystačí, jak bude dál, až tahle studánka vyschne. Dal by sám, třeba všechen náklad; ale musil pamatovat na podnik, ke kterému se bratrovi jako by už zavázal. Bratr z Uher psal také k Novému roku, a znovu naznačil při tom, že už za nedlouho zadá do pense, a pak že rovnou přijede k nim do Padolí, ale že zahálet tu nebude, to že bratr ví, a on, farář, ať na to také pamatuje.

V těch úvahách připadlo Havlovickému znenadání, že by tu byla pomoc: což by udělalo vévodkyni, kdyby na Hilmu obětovala ročně těch několik zlatých, snadno že by se mohla státi jeho maecenatkou. U toho nápadu zůstal; odhodlal se, že na jaře nebo v létě, až vévodkyně přijede do Ratibořic, že se tam k ní vydá, poprosit o podporu, v tu dobu že bude moci snad už ukázati nějakou Hilmovu práci.

Toho roku 1838 byl masopust veselý; mnoho se jezdilo na saních, (...)

(......)