Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII.

U Hlaváčků v Slaném často vzpomněli na starého Málka a mluvívali o něm i jejich kupci a hosté, pašerové. Oni o vlku, a vlk za humny. Přišel, ač ne pojednou; uviděli jej, kdy se ho již nenadáli, takže jim byl skoro jako zjevení.

Bylo v čas, jak vzkázal, kdy slunce již pěkně hřálo, kdy po sněhu nebylo ani památky, leda na Krkonoších, na Sněžce, jejíž čepec za slunečných dnů prvního jara bělostí jen svítíval na modrotě čistých nebes vysoko nade všemi vrchy a kopci.

Údolím při Medhuji šlo jaro. Vrby omladly, prordívaly se; na nich, na jívách, všude plno kočiček, ve březích, kraj lesa pak modře prokvétalo, a meze jakoby v padlém sněhu, jak trnková houští na nich byla květy zrovna do bíla zasypána.

V ten čas starý Málek znenadání se zjevil v Slaném u Hlaváčků. Ale jak! Ohnutější, přepadlý, o vysokou hůl opřený; šel volně a těžko dýchal.

Jak vkročil do světnice, hned dopadl na lavici a chvilku trvalo, nežli nabral dechu, nežli se mohl pustit do hovoru. Na dech naříkal nejvíce a postěžoval si, jak se mu bídně šlo, jak často musil odpočívat, nežli se sem dostal. Hned také oznámil, že nebude možná, aby se v noci vydal s kamarády na přecházku přes hranice, že tu ostane na noc a že půjde odtud až ráno, však že beztoho mnoho neponese přes hranice.

U Hlaváčků jej viděli rádi; Hlaváček šel hned do krámku pro arak, aby uctil starého zamilovaným jeho páleným, a Hlaváčková přistrojila mu k večeři dobrou polévku. Málek okřál a osvěžel nejvíce těmi projevy přízně Hlaváčkovy rodiny a pak svých druhů a známých, když jej každý z nich, jak s večerem přicházel, radostně překvapen vítal jako starého svého tatíka.

Málek zrovna omládl, s každým se potěšen vítal a vyznal jim, že vlastně k vůli nim přišel a k vůli Hlaváčkovým, co zboží, co ho už také pobere, ale po nich po všech se mu stýskalo. Než ten, na kterého doma za choroby nejčastěji myslíval, Hanuš Čarabár, toho večera nepřicházel.

Málek se po něm každého ptal, a každý mínil, že ještě přijde, že někdy chodí dost pozdě. Než Málek nadarmo se těšil, nadarmo neklidně obracel oči po dveřích, kdykoliv se hnuly nebo když se za nimi na síni ozval nějaký hlas. Po Čarabárovi ani slechu. Již mu divoký Matějka přitlačuje palcem tabák v dýmce, začal i nadávat, co že nejde, a to že bude zejtra klít a bude říkat „rumtyboty“, až uslyší, že tu byl Málek, ale to že bude čerta starého platno, proč ostal dnes doma ležet.

Již zadělali okenice a zavřeli venkovské dveře, již seděli v Hlaváčkově jizbě borovou loučí ozářené všichni, kdož mohli přijít a obyčejně přicházeli, a nebylo naděje, že by ještě kdo mezi ně vstoupil. Vtom, už po desáté večer, ještě jednou hnul sebou Málek a po dveřích se otočil, to jak někdo venku zabušil na domovní dveře.

„Čarabár!“ mihlo se Málkovi, a mihlo se všem, a breptavý Hubka vyskočil a hnal se v prudké ochotě na síň otevřít, dřív nežli Hlaváčková vstala od kamen. Čekali, že Hubka venku u dveří vesele spustí, a on se tam na někoho zlobil a klel breptavě, který čerchmant (...)

(......)