Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

Stín prvního nezdaru zůstal v padolské faře a bylo jej znáti o vánočních svátcích i počátkem nového roku 1841. Nejtíže dolehl na starou mlynářku, jež nemohla oželeti „zakopaných“ peněz, jak žalovala Krůčkové, své dceři. Před synem farářem však ani nepovzdechla. Ten také již o jámě nemluvil a byl, jak se zdálo, zase klidný. Než oko matčino přece postřehlo, že mívá chvíle, kdy upadá v zamyšlení, kdy ve svém pokoji sedá jako zapomenutý nebo tam přechází s pochýlenou hlavou.

Tušila, hádala, že to jistě pro to dolování, ač už také jí připadlo, že to asi něco jiného, že to snad, a tu se lekla tím pomyšlením, pro ty hanebné řeči k vůli Markytce, že syn se snad přece nějak doslechl a třeba že snad Doubenus, jak je prostohloupý, nějak se podřekl. Proto na něj uhodila, že snad nemlčel, a vyzvonil. Než Doubenus, leknuv i zarmoutiv se, v jaké upadl podezření, dušoval se a zaříkal, opakuje:

„Ne, panímaminko, ne, bože chraň, cák bych to moh’ jemnostpánoj udělat, dyť přece tomu hovím. Cák jsem Šimůnek z uličky?“

Ve všem, v tváři, v pohledu, ve slovech i v jejich zvuku bylo tolik upřímnosti a pravdy, že mlynářka Doubenovi uvěřila. Tak zůstalo v ní, že to všechno pro tu jámu, pro samou špekulaci, co a jak dál na jaře.

Zima byla počátkem roku tuhá, sněhu napadalo, až musili cesty prohazovat. Koncem ledna, jednou večer, kdy venku hustě chumelilo, zasedl farář Havlovický po večeři za stůl v čeledníku, aby předčítal matce, jež si uchystala peří na draní. Přinesl si nové číslo „Květů“, a hodlal přečísti matce pokračování „Dekretu kutnohorského, povídky z dějin domácích od Jos. Kaj. Tyla“. Jen začal, a již přestal. Vešlať kvapně sestra, Krůčková, ve velkém šátku přes hlavu, na němž zůstaly ještě pápěrky sněhu venku hustě se sypajícího. Nechtělo se jí do té prášenice, ale když k nim do krámu přinesl starý Zima z Náchoda takovou novinu, to že s ní nemohla zůstat doma.

„Co se stalo?“ ptala se mlynářka.

„Vejvodkyni odvezli.“

„Nebožku?“

Mínila vévodkyni Zaháňskou, kterou loni v březnu přivezli mrtvou z Vídně a na náchodském zámku v kapli pochovali.

„Včera přijel nějaký pán na zámek, bývalá vrchnost ho poslala, dnes ráno vynesli vejvodkyni z krypty, docela tiše, žádný o tom kromě zámeckých nic nevěděl, truhlu s nebožkou zadělali a po mši svaté ji naložili na sáně a odvezli. Docela tiše, jak povídám. Jen zámecký kaplan tam byl a ouřadníci; ten pán, co z Němec pro nebožku přijel, ten zas odjel a vyprovází nebožku vejvodkyni.“

„Kam?“ ptala se stará mlynářka.

„To jistě do Libichova, v Německu, tam mají rodinnou hrobku, tam je také stará vejvodkyně, jako Kuronská, pochována,“ mínil farář.

„Tak to Zima taky jmenoval.“

„Sestry jí přece nenechaly mezi cizími. No, ale zas cestuje, i po smrti pořád.“

„To už je její poslední cesta,“ dodal farář, a matka při tom vděčně vzpomněla, no, že za vlády nebožky vejvodkyně se o faru rozhodlo, že budou mít památku na nebožku.

To byla první a také jediná důležitější událost té zimy. Den po dni (...)

(......)