Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX.

Ráno uslyšel padolský farář v sakristii od Kaliny, kostelníka, že učitel Černý odjel na úsvitě do Broumova, jak už před tím na faře ohlásil, hledat svému Františkovi nějaké místo. Jak učitel pochodil, oznámil téhož dne navečer sám faráři. Došel k němu ihned, sotvaže doma chvilku pobyl. Úplně nepořídil, jak by si byl přál, to jest v broumovském klášteře nebylo místo vokalisty, zato však synkovi našel místo na „handl“, v městě samém, v dolejší ulici poblíže rynku, v řádné rodině, jak se mu podle všeho zdálo, opravdu u hodných lidí, a děvčátko, jež přijde za Františka do Padolí, že je zvedené a poslušné.

Ta cesta stala se v polovici září, a nežli se nadáli, bylo tu sv. Václava, čas studentského stěhování. Těch posledních čtrnácte dnů nejrychleji uletělo Černých Františku, kloučku pěkné tváře a vlasů zlehka zkadeřených, jenž v kostele na kůru zpíval jako ptáček a na housle hrál jako starý. Potatil se, měl muzikantskou krev po učiteli. Přesmutně se loučil doma, když Mikula Rus záhy zrána zarazil farářovu příležitost před školou, aby Františka vyvezl do Němec –

Na faře byl učitelův syn dát spánembohem už včera navečer a vrátil se odtud s několika desetníky v kapse, jež mu dali farář i panímáma, ale také s očima uslzenýma.

Nazejtří přišel na faru dát sbohem Kalinův student Jeník, jenž se chystal na delší cestu, ke křižovníkům do Prahy.

„Hlele, studentů mně přibývá,“ pochválil si farář před panímámou v čeledníku, když Kalinův Jeník, odnášeje si také „viaticum“, odešel. „Dřív jenom jeden, teď dva; časem jich bude ještě víc.“

Po svatém Václavu došla zpráva, že na Náchod přibyl nový vrchní, nástupce Essentrův. Havlovický dlouho neodkládal a vypravil se záhy do Náchoda, aby se novému zástupci patronátního práva představil. Stará mlynářka čekala dychtivě, s jakou syn se vrátí, potvrdí-li to, co o jiřinkové slavnosti slyšel o nastávající nové správě.

Farář Havlovický přijel s veselou a chutě, bez pobízení, jakoby rozehřát vypravoval matce i učitelovi Černému, jenž rovněž velmi dychtivě očekával zprávy o vrchním, jak pověst pravdu měla, že vrchní, Erich Otto jeho jméno, zdá se být opravdu výborným mužem.

„On a Essentr, nebe a dudy! Je sice také Němec, ale je s ním řeč,“ líčil farář, „nic v něm nadutého, nic pánovitého. Pěkně jedná, a s každým, jak jsem slyšel, mluví rozšafně. Hned se vyptával a jak! Je vidět, že hospodářství rozumí, že má nové náhledy; a na lid vzpomněl. Musil jsem mu vyložit, jak se u nás živí, jaké má výdělky. Dalo se s ním pěkně mluvit. Má, myslím, nejen bystrý rozum, ale taky tadyhle,“ farář ukázal na srdce. „Ale žádný mluvka. Vážný muž, žádné plané povídání. Řekl mně, že se musí o všem přesvědčit a že se přičiní, aby co nejdřív tu byl doma, aby všecko znal; že jest jeho povinnost sloužit knížeti pánu, ale že by rád, kde by mohl, také prospěl poddaným.“

„A ne je dřít!“ vpadl učitel stržen líčením farářovým. „To je slovo!“

„Buď Pán Bůh pochválen. No, a jak se staubou, Josefe.“

„S farou? O té jsem se (...)

(......)