Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX.

Nežli vyjeli, musil Doubenus chvíli postát u koní, poněvadž se Mikula Rus nemohl vypravit i když měl už zapřaženo. Farář už vyšel, aby vsedl, a divil se, co že Mikula –

„I to von se, jemnostpane, nemože odtrhnout.“ Doubenus se začal šklíbit.

„Odtrhnout? Od koho?“ ptal se farář, ač mu v ten okamžik svitlo.

„Ale vod Markytky, jemnostpane.“ Černá očka Doubenova se přimhouřila.

„Co pak by ji chtěl?“ zeptal se farář s úsměvem, jako by nic ani netušil.

„A bože, jemnostpane, von by ji samou láskou sněd’.“

Vtom přichvátal Mikula s bičem v ruce. Zčervenal náhle, když se mu Doubenus dobromyslně, ale s čtveráckým úsměvem nabídl:

„No, mlč, Mikulo, jeď s pokojem, já ti tu budu Markytku hlídat a taky jí zazpívám, třá taliansky, když ty rusky.“

Havlovický se neubránil úsměvu pro tu outěchu i jak Mikula Rus po dobrovolném trubadúrovi bičem švihl a jak těžkopádný Doubenus dost mrštně se uhnul.

Farář se v Náchodě ani nezastavil; za Náchodem však dal zaraziti u hřbitova při cestě položeného kolem starého, gotického kostelíka pod košatými lipami už požloutlými. Suchým ševelem šelestily, a hlas ten zněl tesklivěji v podzimní, zakalený den v té osamělosti a v hlubokém klidu hřbitova, u jehož černých vrat i po hrobech a stezce ukládalo se listí tiše padající.

Farář položil hrst růží, posledních ze své zahrady, jako po každé, když tudy v ten čas jel, na hrob paní důchodňové, postál, otčenáš se modlil, ale nedomodlil, podumal chvilku a jel pak vzhůru k Vysokovu a dále pak rovnou cestou ke Skalici.

V Šteidlerově zájezdné, slavné hospodě bylo nádvoří zase plno kočárův, i „ušatých“ kalesek. Na jiřinkové „vystavení“ sjelo se hostí jako jiná léta, farářův a kaplanů z široka daleka, panských úředníkův a zahradníkův a také dosti těch, kteří neměli ani jediné své jiřiny, kteří se však více těšili na zábavu, zvláště na jiřinkový ples.

Havlovický neshledal se se všemi, na které se těšil. Z Hradce nepřijel ani Klicpera ani Pospíšil. Ale také tu nebyl P. Albl, veselý tanečník, na kteréhož se ihned poptával, jak jen z kočárku slezl. Uslyšel, že P. Albl nemůže, že by sice tuze rád, ale že má patu tak odřenou, že nemůže do boty.

„A tak měl přijet tak,“ zvolal kterýsi farář, když to s Havlovickým slyšel, „třeba v bačkoře –“

„To tak! On by se neudržel a tancoval by třeba v bačkoře!“

Za společnost Alblovou dostalo se Havlovickému sladké náhrady. Maně schmuřil čelo, když znenadání setkal se u fary ve Skaličce s „panem bratrem“ z Kostelce, a přivřel oči zadržuje povzdech, když soused přišel s oulisnými hubičkami a tváří svou dotýkal se jeho tváří po kněžském způsobu.

Havlovický snažil se, aby co nejdříve se dostal zas od něho. Podařilo se mu to záhy, ale již za tu chvíli, co s ním meškal, dostal několik sladkých pilulek zabalených v otázkách rozplývavě přednesených i v líčeném účastenství i líčené starostlivosti.

Nejvíce běželo kosteleckému faráři o jámu, o uhlí, jak jsou daleko, jak se jim daří, to že jsou starosti a náklad že je (...)

(......)