Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.

Ne sám, nýbrž v průvodu se vrátil k „zelenému stromu“, v slavném průvodu; dolejší mlynář si ho tam vedl a mnozí je doprovázeli. Vpředu kráčel Černý Vacek, aby tu „ikaucovu“ porážku jak se patří oslavil a s ním se tam bral i konšel Soumar, ač Doubenus mu na půdě tak strašlivě řádil. Šel, poněvadž ho mlynář vyzval, že se tam v hospodě o to harampátí, o tu škodu dohodnou, on, mlynář, že mu všecko vynahradí, a že to zapijí.

A tak slavili, div že se „zelený strom“ ještě více nezelenal; zvučel pak hlukem i zpěvem, hlaholil, a otevřenými okny zněla ta oslava „městečkem“, až mohl i komisar ve svém příbytku slyšeti. Připíjeli Doubenovi, a Čejchan granatýr prohodil vesele a s plným uznáním, že takového hrdinství jako dnes Doubenus nevyvedl za celých čtrnáct let, co ležel ve Veroně a v Mantově nebo Fenetychu, a že byl také pořádný voják, jenž se ničeho nebál.

Doubenus rozjařen a povznesen oslavou a tolikerým uznáním ozval se odhodlaně, když kdosi se zmínil, co teď asi komisar, ten že neodpustí.

„Ať neodpustí, ať si dělá, co chce! Na mě si nepřijde! Na mě ne!“

Ale pak, jak dušičku statečně zalíval a jak slyšel tu zmínku o Italii, o Veroně, změkl a dal se do zpěvu. Zpíval tam i když navečer šněroval cestu od „zeleného stromu“ přes „lajc“ za vodu do svého příbytku. To už měl těžký jazyk a bručivě pozvukoval pořád jedno:

„É la via di Verona é un bel cammino –“

Oktrojované vlády jako by nebylo koncem toho odpoledne i večera. Po komisarovi ani slechu ani dechu, a také „sejkora“ zalezl. Báli se smíchu, posměšného smíchu, jenž bývá nebezpečný i tyranům.

Zato ráno uslyšeli padolští půlpáni, že komisar odjel do Náchoda. Leckterý hrdina, který včera navečer oslavoval Doubenův odboj a měl revoluční myšlenky a i třeba výkřiky a řeči, lekl se v duchu. První pomyšlení těch hrdinů bylo, že komisar jel na zámek, aby na Doubena a na všechny žaloval.

Matějka „sejkora“, jenž se hned po ránu zas ukázal v své šedé uniformě s šavlí po boku, to také roznášel a již vyhrožoval, že uvidí, že všichni dostanou a nejen mlynář a Doubenus. Ten, když se ubíral na faru do díla, červený, svěží, tvrdě se vyspav, jen se ušklíbl té hrozbě. Ale přece šel ve straších; ne z těch hrozeb, nýbrž z faráře, co mu jemnostpán řekne, že se tak včera tuze zmotal.

Farář, jako by o jeho tyranské opici nic nevěděl; nezlobil se, ani se nezmínil. Jen o tom zavedl řeč, že se Doubenus tak bránil, a stará vojna dobře srozuměla, že jemnostpán mu to jednání nehaní, že dokonce není při komisarovi. Sice poškádlil Doubena, že ho zavrou na zámku do basy, když komisar si zajel do Náchoda, ale nakonec sám ještě utěšil:

„No, nic se nebojte, Doubenus; komisar do Náchoda jel a půjde na zámek, ale žalovat tam nebude, to si myslím. Nemá se čím chlubit, a taky dnes už – stran vrchního, o to má naháňku; jak by ne!“ –

Bylo tomu tak. Matějka „sejkora“ naplano hrozil. Nic se nestalo, neuhodilo, ani nezahřmělo. Nepřišla žádná obsílka, nenastal žádný soud. Komisarovi na zámku dotvrdili, (...)

(......)