Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.

Dolejší mlynář měl na komisara větší štěstí nežli farář. Hned jak minul langrovskou hospodu a vstoupil na „městečko“, zahlédl „ikauce“ právě v ten okamžik, když na podsíňce svého dřevěného příbytku dopadl na židli, kterou mu dlouhá, suchá a krátkozraká Netty vynesla.

Dopadl na sedadlo, zardělý, potem se zalévaje, neboť bylo srpnové parné odpoledne. Bafaje z dýmky, rozhlížel se vykulenýma černýma očima po půlpanském rynku v zátopě ostrého světla; nic se tam nehnulo, stíny čtyř jasanů u statue ležely nehnutě na vyprahlé půdě, nikdo nešel; mrtvý klid. Až tu dolejší mlynář; dlouhým, volným krokem kráčel v plantě, přihnut, a rovnou ke komisarovi.

Usmíval se docházeje, dutě zakašlal, pozdravil a rovnou do toho, ví-li pan komisar, co se stalo.

„Co!“ Ale ani se nehnul, jen oči obrátil po mlynáři.

„Náchodský vrchní musel ze služby, je z chleba, vědí-li.“ Mlynář se opřel o sloup podsíňky a jen se usmíval.

Na první ráz nic, ticho, ztrnutí z úžasu, pak nával nevěry.

„Ist nicht möglich!“ vyhrkl komisar.

„Möglich, nemöglich, ale prauda to je,“ odvětil klidně mlynář.

„Kdo to povídal!“

„Pan farář.“

„Kann nicht sein!“

„A už to je!“

„Tak bych já musel taky něco vědět.“

„To ne, protože se to teď, vlastně včera, rozhodlo. To byl ze služby propuštěn.“

„A jak farář –“

„Přijel teď z Náchoda, byl na zámku, má to od ouředníků samých. No, ňáko jich to netěší, pane komisar, a já taky ze samý alterace půjdu k ‚zelenýmu stromu‘ to zapít.“ Smály se mu oči i rty, celá tvář, až komisar nad tím mlynářovým zármutkem sebou zlostně škubl a černýma očima zablýskal. Než přemohl se a ptal se, co se stalo, že tak rázem.

„Já uvšechno navlas nevím, ale myslím, že toho zlodějstva bylo už vrchovatě a že to – No, puklo to rázem. Dojde na každýho a každýmu hrajou chvilku, pane komisar. Tak jsem jim to vyřídil. No, potěš jich pán Bůh –“ dodal nevinně, upřímně a nadzvednuv čepici odešel, nevšímaje si, že komisar vyskočil se židle. Ale zas usedl oněměv, v ustrnutí i v zlostném pohnutí hleděl za mlynářem, jenž přihrben, dlouhým, volným krokem bral se napříč náměstím, rovnou k „zelenému stromu“.

„Ist nicht möglich! Ist nicht möglich!“ volalo v nitru Ondřeje Tuschla. „Kann nicht sein! Essenter a z chleba propuštěn! Ale když farář –“ Komisar se hnul, aby zašel do sednice a vzal si svůj ouřední kašket. Chtěl na faru, jak mu náhle připadlo, aby se přeptal a vyzvěděl, co a jak, co se stalo. Hned však opět usedl.

„Ne, nepůjdeš,“ pomyslil, „od ‚zeleného stromu‘ se dívají, mlynář to už troubí, mají radost, darebáci, myslí si – Ne, zrovna ostat sedět, aby si nemyslili, že máš strach.“ Opět seděl rozvalen na židli, a zakřesav, zažehnuv hubku, zapálil tabák v dýmce a dýmal a dýmal.

Měl pravdu; měli radost, když mlynář vstoupil a hlásil už ve dveřích, že šel jenom na žejdlík, ale že si dá celou holbu a třeba máz, když je taková novina, to že se zelený strom zazelená jako po dešti, jak budou všichni pít, až uslyší, i sám pan šenkýř. Myslil mladého (...)

(......)