Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

Nazejtří čekal farář zámeckého stavitele, který už po kolik dní nebyl se podívat na stavbu nové fary. Farář čekal jej netrpělivě, poněvadž chtěl mu navrhnout nějakou změnu, a bylo již na čase, aby stavitel o ní věděl a ji schválil. Než farář čekal marně. Když ani druhého dne ráno po mši nezahlédl před farou stavitelův otevřený vůz, dal zapřáhnout a vypravil se sám do Náchoda.

Sestoupiv tam jak obyčejně „u slunce“, nezašel nejprve, jak činíval, na děkanství, nýbrž vydal se kolem něho z náměstí přímo vzhůru do zámeckého vrchu, příkrými, kamennými schody. Jen kousek do nich postoupil, a již sňal klobouk. Za srpnového parna šlo hned do potu; bylo by tu ještě hůře, kdyby husté křoviny šeříku a stromy v zámecké stráni příjemným stínem a chladem nezasláněly schody a stezky různo se vzhůru ke bráně vinoucí.

Farář Havlovický se rozhlížel houštím i po stromech jakoby doma na zahradě; prostřed cesty se i zastavil, aby si vydechl a pot s čela utřel, i aby pohodlněji se mohl rozhlédnout svým dílem. Dříve, před dvacíti lety, když se dostal do Náchoda za kaplana, prve nežli se stal zámeckým kaplanem, jaká tu všude pustina, holá, skalnatá stráň, na níž jen chudá křoviska tu tam živořila – a teď, jaká houšť a jaké klenby korun stromových, co stínu a prochladu, co vůně ve svůj čas, co stinných koutků zpěvnému ptactvu!

Když před dvacíti lety s přítelem Ludvíkem, tenkráte spolukaplanem, začali tuto poušť osazovat, jak mnozí hlavou kroutili! Dílo se zdařilo, vidí je, užívá ho, jeho stínu a chladu, jeho zeleni, on a sta a sta jiných rok co rok, a jaro co jaro vane s pusté jindy stráně v májový čas vonný dech sta šeříkových křovin za jiskrného rána i za vlažných soumraků až dolů do tichnoucího náměstí a usínajících ulic.

Tu je zřejmý a jistý výsledek jeho přičinění. Jaký bude jinde – jaký bude – Bude-li –

Sluneční paprsky prošlehly korunou stromů a jejich zář chvěla se jako zlaté stíny na křoví i na půdě. Neviděl. Vzpomínal, jak bylo tenkráte, kdy do všeho se pouštěl s plnou důvěrou a rozhodností, kdy vše viděl jasnější a krásnější, kdy nepochyboval o zdaru díla a neváhal. Jak se všechno změnilo za poslední léta a on sám.

A tady teď budou také změny. Nová vrchnost, nový pán – Kněžna se již loučí, odjede navždy. Odjedou. Mínil ji a její sestru Johannu, vévodkyni z Acerenza. Tady po těch schodech jako srnky sbíhaly dolů do města – Teď „báby“; připadlo mu to, jak to matka v neděli večer na zahradě řekla. „Báby“ a obě s nebožkou sestrou, vévodkyní zaháňskou, o vídeňském kongressu „tři gracie“!

Vykročil, stoupal v zelenavém šeru po schodech dále. Už dávno tudy nešel; jindy vykračoval rychleji, bystřeji. Zvedl hlavu, aby se podíval, jak daleko ještě ku bráně. Shlédl ji nahoře před sebou, a v ten okamžik zatanulo mu živě, jak tu jednou, když kaplanoval na zámku, potkal nebožku důchodňovou. Z města šel, z kostela, odsloužil mši, chvátal na zámek, a jak pospíchal, na jaře bylo, hleděl jen na schody, až tu před branou jak teď zvedl oči. Paní (...)

(......)