Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

Farář Havlovický chtěl po nešporách té neděle napsati list do Prahy příteli knězi křižovníku; v pokoji však bylo toho parného, srpnového odpoledne dusno a mdlo. Proto nechal psaní a zašel na zahradu do chládku a stínu košatých jabloní a staré hrušky. Usedl pod ní na lavičku a zapáliv si dýmku chtěl čísti z „Květů“, které si vzal s sebou, ale ani do toho se mu nechtělo s pravou chutí.

Položil časopis a jak si hověl, lítaly myšlenky jako mušky. Na to psaní myslil, že je zítra časně ráno napíše, a poptá se, zdali by nebylo v klášteře u křižovníků zase místo pro vokalistu. Na žádost učitele Černého se o to staral, poněvadž učitelův František dorůstal do latinských a byl výborný zpěvák, jistě takový, jako byl v tom věku Kalinův Jeník, kterého si regenschori u křižovníků o zkoušce tolik chválil.

Jan – mínil přítele křižovníka, bude nápomocen jako tenkrát Kalinovu Jeníkovi. Hilmy se také ujímal. Chudák Hilma! Mihl se faráři, jak tady na zahradě stanul tenkráte, když se po prvé vrátil z Prahy, jako žák malířské akademie všechen změněný. Ubohý, jaké měl plány –

Plány, plány! „A ty,“ řekl si farář v duchu. Milíře rázem vtlačily se; jiné myšlenky a úvahy hned jako odstrčeny. Teď často se faráři tak dálo. Milíře, Milíře! Lesní, tichý oupad, černá jáma v jeho boku pořád se vracely do mysli a nedaly klidu. Co již bylo pro ně napětí a dychtivého očekávání, co úvah, hovorů a starostí! Co se teď do toho zákoutí pod Kocournicí lesíkem nachodil, co dlouhých chvílí postál před jamou, u hašplířů, přihlížeje jejich práci, čekaje dychtivě na každý „hunt“, jako by některý z nich už měl vyvésti první kusy žádoucího nerostu.

Než vozík za vozíkem přivážel jako dříve jalovinu, temnošedý lupek, jejž vysýpali na haldu. Přibývalo jí vůčihledě; než i výdaje, náklad rostly a rychle. Zato zásoba peněz na dílo přichystaných se patrně sesychala. A pořád jen naděje a jistota žádná. Bratr Vincenc jen krčil rameny, že nemůže říci, a kdož by mohl říci, ale že myslí, že přijdou na uhlí, ačkoliv je také možná, že místo na uhlí uhodí znenadání na kámen, na vrstvu pískovce. A matka tak netrpělivá, přes tu chvíli se ptá, jak je, a povzdechuje, zvláště když zahlédne počítat peníze určené na výplatu havířům a dělníkům.

Farář nevěděl, že přestal kouřit, že mu dýmka vyhasla. Na Milíře myslil, na jámu, že by se tam na večer mohl podívat. Nepracovalo se, ale jej to tam zrovna táhlo jako dříve na pole, když zaváděl na nich nějakou opravu nebo novotu. I teď se o ně staral i o všecko hospodářství, i toho si všímal, jak je na polích padolských sousedů, než tolik péče jako jindy tomu dáti nemohl.

Nebylo na to času, jakož i ne na knihy. Čítal teď mnohem méně a také přestal zapisovat do farské knihy pamětí, ač jindy ten úkol kronikářský svědomitě plnil. Pro „Milíře“ však často na ni nevzpomněl, a připadlo-li mu, neměl jak náleží pokdy, a proto odložil napodruhé; odložil a odkládal.

Hleděl před se, drže vychladlou dýmku v ruce volně spuštěné. Stará mlynářka jej vytrhla (...)

(......)