Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

V ten letní čas hlásaly i krásné, vlažné noci tvrdou vůli a moc Ondřeje Tuschla komisara. Kdysi jako jejich jarní sestry zvučívaly písněmi mladých; teď za toho komisarského tyranstva zpěv zaplašen a sotva v ohradě dvorku nebo v ústraní v temnotě se plaše ozval. Už když přicházela noc, ztichlo Padolí, o půlnoci pak bylo jako vymřelé, leda že se ozvaly hlubokým tichem pádné, dunivé kroky měchatého „ikauce“ nebo jeho „sejkory“; ten svému veliteli svítíval lucernou, když připadla černá noc a když oba se vydali přehnat Hladinu zloděje, je-li doma, nemá-li hostí, nebo splašit nějaký frej, jenž byl ohavností a spuštěním před Ondřejem Tuschlem komisarem.

Dovolání nikde, ani u rychtáře, ani u konšelů; na zámeckou kancelář nesměli ani pomyslit. Proto si hleděli půlpanští mládenci sami pomoci, a když ne pomoci, alespoň se pomstít a pozlobit tyranstvo, „ikauce“ i „sejkoru“.

Tak se ty letní, vlažné noci, jasné i temné, počaly převraceti. Dříve zvučívaly ve své první půli zpěvem i smíchem a pak sen a svatý pokoj; teď do půlnoci v Padolí jako v hrobě, ticho a mrtvo. Ale pak po dvanácté, zvláště v hodině duchů, zjevovalo se, že noc vedení nezná, ani soudu ani komisara, anobrž že má svou moc, že není dobrá ani Ondřeji Tuschlovi a že všechno kryje. Ty letní noci byly mateří nejedné rozpustilosti.

Andreas Tuschl, jenž pozdě ulehal, nejednou se ze spaní vytrhl, sotva že sedříml, když jej zbůhdarma, naschvál vybouřili. Nejednou lezl po stupních do své ohromné postele v botách a ulehal v ní oblečen jako v poli proti nepříteli, jako kdysi když byl polem proti Napoleonovi, tenkráte ještě štíhlý a mrštný. Tenkráte, když se v noci lermo strhlo, když „vzhůru“ zatroubili, vyskočil jako jelen a chopil se chutě své zbraně.

Teď rovněž chutě a snad ještě s větší chutí chápal se španihelky, plana válečným vztekem, ale že nebyl už jako jelen, těžko se sbíral, těžko lezl po stupních s postele funě a klna a klna! Světnice se všecka třásla od toho klení, a ubohá Netty, již zburcoval, chvěla se jako osykový list, neodvažujíc se ani zašeptnouti své konejšivé:

„Aber Onkerl!“

Házel samými sakry i „sakrmenským potvor“ ze světnice až na „městečko“ či rynk stopený v nočním šeru, jímž se černaly čtyři vysoké jasany nad statuí Panny Marie. To stihal zlomyslné a škůdníky, kteří jej svévolně zburcovali, kteří mu občas strhli pod okny pekelný pokřik nebo na okno, na dveře zabušili, až se dřevěný příbytek otřásl, kteří kdesi schválně rozebrali vůz a postavili mu kolo, dvě na podsíňku k jeho dveřím, nebo když mu, a nad tím se čertil nejdivočeji, znenadání zahráli do hlubokého spánku, to když tajně zatkli do rámu jeho okna špendlík s tenkým, dlouhým provázkem na konci navoskovaným a když, stojíce hodný kus od jeho stavení, jezdili prsty po tom navoskovaném konci napiatého provázku.

I drnčelo komisarovo okno a do jeho světnice hrnulo se a vráželo prudkými vlnami bručivé vrzání a vrzavé, hluboké bručení, v nočním tichu a temnu až děsivé. Ozvalo se znenadání, (...)

(......)