Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Dílo v Milířích rostlo, štoly přibývalo. Pohlcovala mnoho dříví, jímž se pevnily její stěny. Černalo se v ní víc a více, jak se protahovala dál, hloub a hloub do lesnatého boku. Tou temnou šíjí prokmitaly kromě planoucích loučí už četnější, čadivé plameny otevřených kahanů lojem naplněných.

Už neskřípala štolou kolečka, na nichž vývozníci vyváželi nalámaný lupek ven na haldu; malé „uherské“ hunty místo nich harašily a skřípaly po kolejích, jak je vytahovali venku před štolou rumpálem dva hašplíři. Vytahovali je a tlačili kus dál a vysýpali na haldu nabývající v boku i do výše.

Farář Havlovický neochabl ve své dychtivosti. Denně alespoň jednou šel do Milířů k jámě, ačkoliv věděl, že tam nenajde nic nového, že nebude tak hned rozhodnuto, jak řekl bratr Vincenc, jenž byl toho mínění, že vrstva lupku je asi nad obyčej silná a že bude třeba ještě dlouho trvat, nežli bude možná říci něco určitého. Přes to vše byl farář nedočkavý a zeptal se, jak by to přec asi mohlo dlouho trvat, až šichtmistr jej žertem, ale přece štiplavě odbyl:

„A třeba kolik let.“

„To není možná, tady v Milířích!“

„V Milířích ne, ale kdybysme tu přišli za tím lupkem na kámen a ne na uhlí, musíme načít jinde. To se už musí havíř přichystat. No ale –“ obracel konejšivě, „však ono – Ty bys to chtěl mít hned.“

Farář to uznal, v duchu však počítal, co by bylo kdyby musili v Milířích toho nechat a začít jinde, jaký by to byl zase náklad, když už teď peníze jen lítají na dříví, na náčiní a všeliké potřeby, když musili přibrat hašplíře a ještě dva jiné horníky, takže měli deset, dvanáct lidí pořád na výplatu. Byla však naděje na dobrý výsledek a naděje jako jarní slunce.

Staré mlynářce však to sluníčko tuze nesvítilo. Tajná obava je jí zachmuřovala a nedala mu zplna prosvitnouti. Kořínek nedůvěry jí zůstal, i když dílo v Milířích chodilo tak, že synové, Vincenc i farář, byli spokojeni. Stará mlynářka nemajíc pevné víry v šťastný výsledek, lekala se tím více nákladů na ten odvážlivý podnik. Počítala, co peněz padne na mzdu tolika lidem, jen denně co zlatých, co pak týdně, na čtvrti léta, co bude na celý rok! A co jiných výloh, na dříví, na fůry a náčiní!

Bylo jí líto peněz, které si Vincenc z Uher přivezl, které si farář nastřádal. Toho nejednou zahlédla, an sedě u stolu u otevřené zásuvky, zamyšleně přepočítává peníze na tabuli. I jak je sázel, vídala, když bratr Vincenc pro ně přišel. A nebyly to jen řádky dvacetníků nebo několika zlatých; do set šlo, do set. A do roka, počítala, půjde do tisíců.

Neříkala však nic, jen tajně si povzdýchala; nač domlouvat, když se již do toho pustili, když otočit už není možná. Starostně vše pozorovala a modlila se v kostele i doma za nocí, kdy se vytrhla ze spaní, aby pán Bůh synům požehnal, aby se jim zdařilo.

Měla ještě jinou starost a té netajila. Stavby nové fary se nemohla dočkat. Staviva bylo dost navezeno, tak že se mohlo začíti každého dne. Než nezačínalo se. Stará mlynářka se těšila, že se tak stane (...)

(......)