Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Tak šel jako u vidění a neprobral se, až když se dostal z luk a polí, až když kráčel vzhůru a ocitl se v Srbské. Všecka vesnice spala. Seznal, že je pozdě, i přidal do kroku. Když minul Zličko a prošed farským lesem ve tmě utonulým, stanul nad Padolím na vrchu u dřevěného kříže, bily hodiny dole na bedněné zvonici u kostela hodinu s půl noci.

Po Padolí hluboký klid a ticho a tma. Jen v langrovské hospodě svítili. „Že je tam!“ kmitlo se spomocníkovi. Přistoupil k nezastřenému oknu. Byl. Domáň s několika cizími, s koňskými handlíři. Hráli v karty. Za Dománěm, zardělým, rozpáleně přihazujícím karty, stál starý Vojtěch Korda, mejklíř, dýmku v ústech; přihlazuje si šedivé vlasy na spánku, nachyloval se k Domáňovi a patrně mu radil.

Ve spomocníkově sklíčené mysli žhavě zašlehlo. Začal se třást náhlým vztekem; oči sršící palčivou nenávistí tkvěly na zardělé, plné tváři Domáňově. Náhle mu připadalo, aby šel do sednice, aby si tam sedl a dal nalít a zrovna proti Domáňovi, aby viděl, jemu naschvál, naschvál, a ať třeba začne, co už, alespoň mu poví, jaký je surový chlap, že si Anny nezaslouží.

Už šel, ale tímto pomyšlením se zastavil. Co by Anna, až by ten chlap přijel domů. Vyčítal by jí, trápil by ji a i pral! I pral, bože!

A tak ho, sebe myslil, prve prosila, když chtěl přes plot k ní, tak prosila; v ten okamžik zaznělo mu, jak třesouc se řekla: „Já bych měla peklo.“

Peklo! Peklo! Má je a měla by ještě horší skrze něho, kdyby s tím hřbetem selským si teď začal. Peklo –

To již uvažoval, chvátaje velkými kroky od langrovské hospody. –

Když se Domáňová chvatně vrátila do statku vytrhnuvši se Kalistovi, cítila na první okamžik ulehčení, jako by se něčeho uchránila, jako by něčemu utekla. Ale žal rozloučení se v ní třásl a zase dolehl, že se nemohla vzpamatovat. Dělala vše bez vůle, ze zvyku, odbyla podruhyni, že až zítra; děvečka se jí na něco ptala, selka jí odpověděla, jen aby něco řekla. Při tom pořád naslouchala, jako by měla uslyšet kroky, byla nejista, jako by všichni věděli.

Naslouchala, k oknu přistoupila, aby Kalistu snad přece jenom zahlédla, kdyby šel okolo schválně, kolem oken. Nikdo nešel. Snad ho přehlédla nebo snad, žhavě jí projelo, se vrátil a čeká.

Hnalo ji cosi zase pod stromy, k „rybníčku“ za stodolou, podívat, přesvědčit se. Neodvážila se hned, aby si snad nevšimli, proč tam zase běží. Až za chvíli se vytratila nádvořím do tichého zákoutí pod stromy. Srdce jí bilo, rychleji dýchala vzrušením, touhou i strachem. Dychtila Kalistu uvidět, ale v ten okamžik ji pojímala z toho bázeň.

Stanula pod lipou u klády v trávě a naslouchala. Pod javory u nádržky, pod stromy u plotu hluboké šero. Mezi černými korunami pruhy nebes hvězdami jako orosené. Nikde nic, ani hnutí.

Anna šla kousek dál, zvolna, opatrně, jakoby na cizím a tiše; až k plotu se dala. Opřevši ruce o jeho vrchní trámec, vyhlížela ven, pak i tlumeně zavolala: „Františku!“

Srdce se jí rozbušilo, krev rozpálila hlavu. Čekala, že obilí (...)

(......)