Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII.

Na tu velkou vodu měl Andreas Tuschl, komisar, dost dlouho památku. Černý Vacek nedal mu zapomenouti na to boží dopuštění, t. j. splácel komisarovi nevážné mínění, kteréž komisar ve své lásce k němu o něm proslovil ráno po té bouři, když se rozneslo, že ta potopa Černého Vacka nechtěla, že velká voda ten „sakrmenský potvor“ zas na břeh vyvrhla.

Hned nazejtří odpoledne, když se Černý Vacek vracel od „zeleného stromu“ stříknutý, zastavil se před komisarovým roubeným domkem, kdež na podsíňce dřevěných sloupů seděl sám komisar na židli rozvalen, přijímaje nějaký raport od „sejkory“ policajta, jejž vypeskoval, že je bez šavle, kdeže nechal šavli himmelsakrment.

Vtom Černý Vacek začal se mu ukláněti šoupaje podešvy a rozháněti se do polokruhu pravicí, v níž držel čepici. Klaněl se ironicky vážně a vážně také vyřizoval, že pan hastrman vzkazuje pana komisara pozdravovat a že se pan hastrman ptal po pánu komisaroj, jeho, Vacka, že se ptal, když se topil, a když jej, Vacka vyhodil z vody, že takový sakrmenský potvor nechce, že čeká na jinačí potvor sakrmenský, pro toho že už má přichystaný ne hrníček, ale hrnec, protože duši s takovým břichem dosud neměl a nemá.

A zase kompliment a zase rozháňka ruky s čepicí a pak vážný odchod; komisar házel hromy i hrozby, on, komisar, že ten sakrmenský potvor přece dostane na řetěz a na lavici, že uvidí, ať počká, že uvidí.

V ten čas obecných starostí, kdy jmenovitě přítel Havlovického, studnický farář Ludvík, sbíral soukromě i veřejně pomoc nešťastným, povodní krutě postiženým, svitlo v padolské škole nenadálým paprskem radosti. Učitelovu Františkovi, jenž předloni byl v Němcích a za nějž měli ve škole německé děvčátko „na handl“ a jenž loni meškal ve Dvoře Králové na škole, hlavně aby se utvrdil v hudbě a tak se připravoval na učitelství, otevřel se pojednou svět.

Zrovna na Anděla Strážce. Když se té neděle učitel Černý chystal s dětmi na kůr, když František sdělával se stěny housle, zvolala učitelka, přinášejíc svému muži čistý, modrý kapesník:

„Pro pána, jemnostpán jde k nám!“

Šel skutečně, zahradou, a přišel a ne tak vážný a zasmušilý, jak jej poslední dobou častěji vídali. A s jakou vstoupil!

„Poslouchejte, chybuju, že jdu k vám teď, před hrubou,“ hlásil vesele, „vy ji spletete.“

„A proč jemnostpane? Něco zlýho?“

„No, že se musíte rozloučit s Františkem.“

Učitel sebou zavrtěl a v radostné předtuše nezadržel své oblíbené „Čmerte!“

„Čmerte, jemnostpane, snad –“

„Ano, do Prahy, už rozumíte, tuhle –“ farář vytáhl z náprsní kapsy psaní. „Tu to je.“

„Panenko Marjá!“ zvolala učitelka a plácla v radostném překvapení rukama.

„Tohle psaní jsem právě dostal z Náchoda, je z Prahy, od křižovníků z kláštera, víte-li, a píše mně můj přítel, že tam je místo vokalisty, že František, udělá-li zkoušku, a ty ji uděláš, viď Františku, že bude najisto přijat a bude moct vystudovat jako Kalinův Jeník, a vy budete mít po starosti. No, jak jsem povídal, neměl jsem teď chodit,“ (...)

(......)