Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVI.

Mračna se protrhla nad oběma dolinami při Oupě i Medhuji. Proudy vod lily se a vichr je šlehal a rozháněl, že letěly setmělým vzduchem i po zemi dole cestou necestou jako vlající hřívy. Lilo se do večera i večer v prosvitech blesků a za děsivého hřímání.

Padolí zapadlo ve tmu povětří i stromů, jež se černaly a zmítaly nad jeho střechami. Do tmy rudě bodala osvětlená okna i okénka, nejvýše u kostela, farská, a níže, dál celým Padolím, kdež většinou hořely také hromničky, rozžehnuté hned odpoledne. Šum větru a hukot stromů sléval se v jedno nad městečkem; kdo bydleli ve svahu nebo pod svahem, slyšeli také, jak vody letí kolem jejich příbytků.

Farář Havlovický slyšel je nejhlučněji, neboť hnaly se kolem fary nejprudčeji se stráně alejí starých lip dolů k Jírovcovým. Zvečera promokl, že nit na něm nezůstala suchá, a takřka za okamžik, když s Doubenem a s čeládkou snažil se vykázati cestu splašeným vodám k faře se hrnoucím. Prohloubili strouhy, než všecko dílo zbytečné.

Pak už nemohli z fary, ani na schůdky přede dveře pro hrozný lijavec a vítr. Stavení všechno zamčeno; farář už s resignací chodil na síň naslouchat a zase v pokojích od okna k oknu. Marné vyhlížení. Tma tmoucí všude; jen starou alej viděl, koruny lip v jedno černo slité a koruny stromů na zahradě zmítající se, hučící. Blesk roztrhl chvilkami černou oponu a osvětlil na mžik hrůzu rozbouřených živlů.

Farář se starou mlynářkou starostně vzpomínali, jak je lidem u vody, kteří mají příbytky u řeky, tam že je teprve boží dopuštění, když už zvečera se Medhuj rozlévala, když, jak na faru donesl hrobař, zahrada u Jírovců byla skoro do polovice pod vodou, když vody pořád přibývá a když proud už odnesl „na dolejším konci“ městečka „černou lajc“.

Stará mlynářka vzpomínala, vydrží-li „lajc“ vedoucí z „městečka“, z rynku přes řeku ke „dvoru“ a jak je ve „dvoře“, tam že by měli teprve zle, zvláště s dobytkem.

„Doubenus ostal tady?“ zeptal se farář vstoupiv ze síně zase do čeledníku.

„Ne, šel po večeři domů, nedal se udržet, ne a ne, že musí; kdyby prý taky na ně trhlo.“

Trhlo; sice ne přímo na roubený příbytek, v němž byl Doubenus v podruží, a jenž stál nedaleko „dvoru“, opodál řeky, nýbrž na chalupy u samé řeky. Pro jistotu však odvázal Doubenus kravku svého domácího pána a zavedl ji v lijáku a v bouřce do dřevěného „dvoru“ v sousedství stojícího na místě bývalé tvrze, jejíž slehlý a neúplný val zčásti objímal starý statek a uchránil jej proti návalu vod.

Jen Doubenova síla mohla udržet vyděšenou a plašící se plavku a dovést ji do sucha pod ochrannou střechu. Pak odvedl ještě kozu svého domácího a koz několik z chalup od řeky, odkudž lidé ve zmatku se nakvap stěhovali. Tmou a hukotem větru prorážel nářek ženských, křik mužů, mečení koz.

Doubenus bos, promočen, že košile a plátěnky na něm lpěly, bez čepice, tu ztratil, s vlasy k čelu jako přilepenými, brodil se vodou ne zrovna s chvatem, ale jistě, paty k sobě, špičky ven, ke kamenné bráně, nad níž se (...)

(......)