Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV.

Téhož pondělka dopoledne, kdy nikdo ještě ani netušil, jaká hrůza udeří na doliny při Oupě i Medhuji, vyhlížela mladá Domáňová bezděkovská svého muže. Včera v neděli odpoledne zarazili před statkem konští handlíři, oba bratři Řehákové. S nimi seděl na otevřené kocandě, za kterouž klusali dva bělouši k povozu uvázaní, Vojtěch Korda, mejklíř, maje chlupatý klobouk furiantsky na stranu, červený kvítkovaný šátek na krku volně na velký uzel uvázaný, dřevěnou dýmku v koutku širokých úst. Tu vyndal, když zarazili pod lipou u brány, a volal do okna, v němž se zjevila mladá selka, aby zavolala muže, aby hospodář vyšel ven.

Selka, jež v duchu hořkým těm hostem zle žehnala, jakmile je shlédla, odpovídala a dávala rukama znamení, že hospodář není doma, že je pryč. Než stará liška mejklířská nedala se jen tak odbýt. Korda rozuměje selce, nevěře jí, seskočil s bryčky a rovnou do nádvoří, na zásep, ke chlívu, ke konírně. Nahlížel do všech dveří, čeládky se ptal, a nežli selka mohla zabránit, dověděl se, že hospodář spí za stodolou u „rybníčku“.

Ležel tam v chladivém stínu pod starou lipou ve vysoké trávě, v černých, kožených nohavicích nedělních, ve vysokých botách, bez vesty, bez kabátu, zmožený tvrdým spánkem. Zaškaredil, utrhl se, když byl tak znenadání vyburcován, ale hned se utišil, jak uviděl, kdo nad ním stojí, kdo jej volá a kam. Vstal a šel za Kordou. Ten počkal venku ve vratech; jindy by ho byl nepustil, byl by šel s ním do světnice, aby jej ubránil, když by selka chtěla jej zdržovat. Teď už toho třeba nebylo. Věděl dobře, jak u Domáňů je, že selka už nic nezmůže, že mladý sedlák odchází rád.

Poslední časy zvláště rád, a ne nablízko, do bezděkovské hospody, nýbrž dál, do „obecního domu“, do hospody v Polici, kdež byl nový nájemce se statnou ženou. Domáňové se nevyrovnala ani mládím, bylať starší, ani podobnou tváří; ďábla však měla v očích a dovedla lichotivě uvítat, pohovořit, zažertovat, a snesla dvojsmyslný žert.

Domáň se začal za ní bláznit, jak ji jen shlédl, jak uslyšel její veselý smích, její lahodnou řeč a žerty. Posedla jej zase chtivost. Jako jej omrzelo staré řemení, starší povoz, koně, jež míval nebožtík otec, jak za to vše musil míti novou náhradu, jak musil míti řetízek a prsten nebo hodinky, jež u někoho shlédl a když se mu zalíbily, tak pojednou zatoužil po jiné ženě, třebaže měl doma mladší a hezčí a hodnější.

Proto tak ochotně vstal, jak zahlédl starého Kordu, poněvadž tušil, že přišla s ním záminka, příležitost, že ho zavezou nejen do hospody, nýbrž dál, dolů, přes Zákopanici do Police k „obecnodomským“.

Za okamžik se ustrojil; hned měl na krku černý, hedvábný šátek, hned oblékl vestu až ke krku zapiatou a modrou soukennou kazajku.

„Kam se strojíš?“ zeptala se mladá selka zasmušile, neodváživši se ani hlesnout, aby s Kordou a s těmi handlíři nejezdil.

„Máš strach, viď –“ ušklíbl se sedlák.

Domáňová uražena mlčky se obrátila; pak už ani nehlesla, ač by se byla nejraději z okna rozkřikla, ať (...)

(......)