Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV.

Toho roku 1843 v pondělí dne 19. června jmenovitě na sv. Gervasia a Protasia sestupoval slatinský kantor Šolta od Slatiny bídnou tehda cestou dolů k mlýnu, stojícímu pod slatinskou strání o samotě na pravém břehu Oupy proti Červené Hůře. Šolta všechen od horka zardělý byl svlečen, kabát měl přes ruku, vestu rozepiatu; kdykoliv padl na něj jen zákmit stínu, smekl placatou čepici, aby setřel pot, jenž mu zmočil prošedivělé vlasy a hrnul se mu po čele, po tváři, po celé horoucí hlavě. Bylo parno, až mdlo, hůře, nežli bývalo loni za onoho horkého času. Plání kolem všecko jako mrtvo, lány obilí, lny, brambory.

Kantor se neobrátil, vydržel, poněvadž se mohl těšiti na stín a chlad a poněvadž chtěl „panu otci“ poděkovat, že mu dal několik záhonů a zasel mu na ně len, jak sil před týdnem na sv. Antonína. Hlavně však zachtělo se Šoltovi pohovořit, povědět mlynáři, co včera přinesl z Padolí. Sice již včera, v neděli, když se vracel z Padolí, zastavil se ve mlýně, nezastal však „pana otce“; ten byl právě v Skalici.

Šolta sestupoval z jasna, ze sálavého slunce do šera na dolinu k řece v hustých olších, z nichž se probělával rozlehlý mlýn šindelových střech. Za řekou v pozadí zdvihala se nad údolím příkrá Červená Hůra. Černala se lesem, kterým se k řece stáčela cesta kousek nad mlýnem na dol k mostu, jenž byl bedněný a šindelem krytý.

Mlýn klepal, klepal, ale nějak ospale; kolem ticho, pusto. Žádný povoz před mlýnem a také žádný mleč a nikdo ze mlýna. Na zahradě ani kuře, ani house. Les vpravo, vlevo, ve stráni i na dole mlčel. Stínu dost, ale ne chládku. Dusno i tu; horkým, umrtvujícím parnem voněly ostrou, těžkou vůní pryskyřice borových kmenů a koráby^[13] u plotu vysoko narovnané.

Když kantor Šolta docházel k mlýnu, začalo se nebe náhle zatahovat. „Bouřka,“ pomyslil, „jakpak ne –“ Blesklo se mu, že by jej třeba chytla nahoře v širém poli, kdyby se vrátil. Žena bude mít strach. Ale ví, kam šel, a že ne do hospody. To už nebylo, jak bývalo, že někdy vyšel ze školy jen tak, trochu do polí a ocitl se třeba v Olešnici nebo v Skalici a třeba i dál a tam se pak hodně omeškal, když zmokl pod sklínkou. To bývalo před časy za mladších let, kdy měl vlasy černé jako uhel, kdy mu tak silně neprokvétaly jako teď; než tenkráte jej také hnala často ne bujnost, nýbrž tichá dešperace, kdy usedl k nim do školy nedostatek, kdy nevěděl kudy kam, jak šest dětí a ženu uživit, kdy chodil po muzikách a hrál celé noci.

To bývalo; teď děkoval pánu bohu, že to tam. Jak se mu všechno obrátilo, a nejlíp s nejstarším, jejž s pomocí padolského faráře dostal na studie. Po právích dosáhl Václav pěkného místa u pražského magistrátu a Tonička, nejstarší dcera, veselá a čiperná, jež bývala na boušínské faře a pak panně Anince k smrti dosloužila a po ní dědila, dobře se vdala, i mladší její sestra; a obě už maminky, a on, Šolta, už dědkem. Třetí dcera měla před svatbami, druhý syn kantořil, nejmladší dodělával toho roku právě filosofii v Praze, kdež si jej vzal (...)

(......)