Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII.

Farář Havlovický vrátil se po svém odjezdu třetího dne odpoledne. Stará mlynářka pohledem poznala, že je v jeho tváři jasněji, nežli když odjížděl, že asi pochodil. Nemýlila se. Byl spokojen se svou cestou, řekl to, a hned také poslal pro Kalinu, kostelníka. Když přišel, zeptal se ho, mohl-li by snad světničku, v které jeho nebožka matka přebývala, přenechati v nájem novému důlnímu, že si on, farář, na ten byt vzpomněl, když cestou uvažoval, kde by důlního uhostil.

Kalina svolil ochotně, a hned druhého dne sedničku vyklidili. Jenom den zůstala prázdna, neboť už nazejtří navečer přirachotila pruská fůra nevysoká, na níž složen byl nehojný nábytek i mladá žena v divném čepci, plavovlasá a hubená, nevelká.

Zato důlní, už letnější muž, kráčející za vozem, byl jako hora, a druhý vedle něho, mladší, plavých vlasů, červené kůže, manžel ženy sedící na voze, horník, postavou ne menší. Jenže neměl takové mohutné brady, jež v půlpanském Padolí, kdež se holil i rychtář i každý podruh, a kdež jen komisar Andreas Tuschl nosil kníry, byla věcí podivuhodnou. Pro ty velké vousy se Padolští po důlním ohlíželi hned, jak se dostal na kraj městečka.

Ale pak se sousedstvo Kaliny hodináře a kostelníka divilo více tomu mladšímu, na nějž důlní volal „Heinrich“, když povoz před Kalinovými zarazil a když přistěhovalci začali skládat, t. j. ten dlouhý Heinrich bez vousů když vzal ženu a složil ji s vozu jako dítě, když skládal jarmary, truhlu, všecko sám, když to sdělával jako papírové hračky a když pak popadl konve, běžel k Jírovcom ke studni pro vodu a nesl odtud konve plné vody jednu v ruce a druhou v zubech.

Tak měl Kalina hodinář najednou podruhy a nadto Němce jako polena; než snášel se s nimi dobře a všichni ve stavení. „Němkyňka“ byla hodná osoba; její dlouhý Heinrich i vousatý důlní meškali skoro celý den nahoře v jámě. Když se vrátili, večeřeli chutě, co jim malá kuchařka ukuchtila, divná „prajská“ jídla, o nichž si po stavení i v sousedství povídali s posměškem i s netajenou nechutí.

Šichtmistr i farář byli s Němci spokojeni. Farář si obzvláště liboval jejich svědomitost v práci, že bylo na ně spolehnutí, že nemusil překvapovat horníky, aby se přesvědčil, že důlní držel všechny v jámě silně v kordech a měl je k vytrvalé, nepřerušované práci. Vousatý důlní ani netušil, jak bylo farářovi vděk, když se mu vyslovil, že dle jeho mínění je tu v krajině uhlí dost, že na ně přijdou a přijíti musí.

Pracovalo se po celé léto bez překážky, nerušeně, pravidelně; halda před jamou zase rostla, přibývalo na základ hlíny a kamení, zase kámen, pak už temnošedý lupek. Halda rostla do výše a štola rovně dál ve svahu zádušního lesa za „matkou“, vysokou, starou jedlí. Z temna té štoly ukázali se horníci všichni najednou na plném slunci, v zářivé jeho zátopě ve svátečních kytlích a kašketách, s fleky a s kahany, to o Božím těle, haurové, šuraři i vývozníci i hašplíři, kteří jindy stáli u rumpálu, všechno mužstvo po čtyřech v řadě, na kraji prvé řady (...)

(......)