Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIX.

Šimůnek z uličky, jenž nevyšel bez dlouhé dýmky, a jenž každého podrbl, přemlel také to, co učinila mladá Domáňová, to že se svět obrací, že se ženské pouštějí do světa, že jsou už také „světačky“; ale mladé a hezké že musí být, jako Domáňka, k té že se pohrnou, ať má plátno jakékoliv, třeba z cucků hadry. „Bodejť, krásná Anna!“ dodal; při tomto nápadu a jméně zůstal a také pak Domáňovou jinak nepojmenoval, kdykoliv o ní promluvil, a vždycky špičatě.

Poté vzal Šimůnek zase faráře na mlýn; kde se krejčímu hodilo, píchl, uštípl jedovatě, co je, co se děje, že farář teď pořád jezdí, každou chvíli že si vyjede do Náchoda, do Police, do Svatoňovic, do Broumova, do Adrspachu, a zase do Náchoda a zase do Skalice nebo někam dál do kraje, kdopak ví, kam jej kozel nosí, ale každou chvíli že je pryč, že si vyjede na svém „buřtu“ nebo že si pošle do Dřevíče do mlýna pro kočár, a kam to jen jezdí, do kočáru že vsedne v čepici, ale že mu Doubenus taky v kočáře uloží klobouk ve futrále, a skoro pokaždé že jede farář v pantalonech a ne ve vysokých, lesklých bunclovkách, a na krku že někdy nemá ani kolárek, nýbrž černý hedvábný šátek; co jenomejc je, co shání – A když není na cestách, že je u jámy nebo na poli, že obchází své i cizí, a pořád to moudro, pořád ty novoty, bodejť –

Tak mluvil od léta do podzima, co ty farářovy cesty trvaly, až se pro to jednou v neděli odpoledne chytl s Černým Vackem v hampejze, kdež se byl dívat, jak hrají v kuželky.

„Nemožeš zapomenout, viď,“ bodl jej Vacek, „jaks prosil, jaks faráře odprošoval, aby tě nezauřeli pro tvou nectnou tlamu. Jen ty faráře nech, víš? A novoty, pole, to bys moh’ vědět, jak to tady zvelebil, farský kopec a pole a školu, uvšecko. Von je to kněz, ale jináč je taky učitel.“

„A ty nemožeš zapomenout,“ odrážel Šimůnek, „jaks k němu vo koleře utíkal, jak ses smrti bál, jaks byl na faře na noc, jak tě hlídal.“

„Hlídal a pomoh’ mně; šak bys ty to neuďál! Ty by ses byl jen člověku vyšklíbil, votipero, a nedáš-li farářoj pokoj, budeš sedět, ale dřiu ti jich navochluju.“

Černá očka šedého Černého Vacka zajiskřila, pravice se mu pohnula, a všecko bylo tak pravdivé, že Šimůnek naráz uvěřil; pročež se jen rozpačitě šklíbil a rozpačitě vtipkuje dal se na ústup za smíchu půlpanských kuželkářů mladých i starších.

Farář opravdu jezdil na různá ta místa; nejčastěji do Náchoda a do Adrspachu. V Náchodě jednal s vrchním Erichem, v Adrspachu s majitelem panství baronem Nádherným, k němuž jej doporučil rada Erich. Na adrspašském zámečku pochodil Havlovický nad očekávání. Baron sám ujal se myšlenky přádelní školy a začal ihned jednati. Bylo především potřeba učitele, který by učil jinému zacházení se lnem a novému přádlu.

Výsledek všeho jednání oznámil farář své matce, když se vrátil naposledy z Adrspachu, v říjnu jednou pozdě odpoledne. Jen slezl s vozu, jak se bral po schůdkách ke dveřím, hlásil staré mlynářce, kterouž jako hospodyni přádelnictví zajímalo a která věděla o synově snažení:

(...)

(......)