Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Do všední klopoty vstoupilo náhlé tajemství smrti, a po všem starém statku zavanulo z něho divnou, bázlivou úctou. Mysl jen k denní lopotě obrácená vážně se na chvíli povznesla a potřebovala výrazů těch dojmů. Zvyky a pověry od pokolení zděděné, vyjadřující úctu k smrti a k mrtvému, oživly tím skonem jako šeré květy. Tlumočily v trudných těch chvílích, vyslovovaly za ty, kteří nebyli zvyklí a ani neuměli vyjádřiti svých citův a proseb.

Mladá selka všímala si s účastenstvím a živě vnímala vše to nové a tak vážné, i pomáhala. Mrtvoly starého hospodáře, kteréhož jí bylo upřímně líto, se nebála. Vykonala vše, oč řekly stará podruhyně a vrásčitá obcházečka vesnická, která mrtvoly umývala, do rakve strojila a také obcházela příbuzné a známé, oznamujíc úmrtí i čas pohřbu. Podruhyně konala vše vážně, s pobožností a úctou, obcházečka horlivě, ale více řemeslně.

Mladá Domáňová zatrnula, když přenesly omytého nebožtíka ze staré postele pod nebesy a položily jej na prkno opřené o dvě židle a když ty dvě staré ženy jej vázaly dle obyčeje k tomu prknu povřísly, jedním přes prsa a druhým přes nohy. Rychle přikryla mrtvého bílou plachtou a rozžehla hromničku u hlavy, zastřené přes tvář plátnem navlhlým vodou i octem.

Když ráno, nežli odzvonili umíráčkem, přišel kantor, jak byl obyčej, pomodlit se u mrtvého, přišla ona první na výměnek a klečíc, vyslechla všecko modlení, jež učitel odříkával z knížky, maje kulaté okuláry na nose.

V podvečer probělený prudkou vánicí vstoupili do výměnku čtyři zpěváci ze vsi, chladem zrudlí ve tvářích. První je selka uvítala; pak teprve přišel sedlák a čeládka, jež zůstala u dveří a u kamen, i lidé ze sousedství, ženy i děti, kdežto zpěváci se postavili u nohou nebožtíkových, jeden v krátkém, ošumělém kožíšku, tři v tmavých burnusech nemotorného střihu, všichni ve vysokých botách, starší už, jeden šedý, holohlavý, s věnečkem tvrdých, šedých vousů pod bradou, starý Pozděna, který vodil na pouti a v kostele předzpěvoval; i zde řídil pobožnost, když se modlili za svitu louče hlubokými hlasy dost kazatelsky ze starých knížek, jež drželi v upracovaných, těžkých rukou, od chladu dosud červených.

„Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine! Pane, vyslyš hlas můj –“ začal Pozděna žalmistovým a říkal dále s ostatními třeslavým hlasem a povzdychuje i oči pozdvihuje k černému stropu. I píseň načal zazpívav:

„Velmi přežalostný ten čas,
v kterém slyšeti smutný hlas –“

Nežli zpěváci přišli, zapálila stará podruhyně celý svazek jalovce a pročoudila jím světnici. Jeho vůní dosud páchla netopená místnost, u dveří a kamen plná lidí. Stáli tam mlčky v šeru, v třeslavých, zardělých zákmitech borové louče, jež planula zpěvákům, i ve svitu svíčky, hořící v hlavách mrtvoly bílou plachtou zastřené, ležící dosud na prkně, neboť do té chvíle nepřivezli z města truhlu.

Všichni stáli tiše, většinou s rukama sepjatýma, někteří se modlili, jiní, zvláště děti a výrostkové, lelkovali po nebožtíkovi a po zpěvácích. Selka se kolikrát (...)

(......)