Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Bratr faráře Havlovického, Vincenc, „Uherák“, jak mu v Padolí také říkali, nechodil všedního dne do kostela. Ale druhého úterka měsíce dubna toho roku čtyřicátého vypravil se ráno na mši; zamířil však nejprve na faru, kamž jindy chodíval obyčejně odpoledne. Toho rána stavoval se tam pro panímámu a bratra faráře. Vousatý, snědý šichtmistr, mohutný v pasu, byl vážný a proto černil ještě více nežli jindy.

Vážný byl; chtěltě dnes začíti s dílem, na něž koncem masopustu došla úřední licence. Byl by se již tenkráte pustil do kopání, poněvadž nastala v tu dobu vzácná pohoda; nežli však ohlásil místo vrchnosti jako majitelce půdy a zchystal vše do díla a sehnal lidi, uhodila zase zima a napadlo sněhu. Ten vydržel skoro až do konce března.

Teď se jaro krásně otvíralo. Příhodný čas. Dnes po prvé uhodí do země, aby vydala černý poklad. Nejprve však půjdou do kostela, jak chtěl bratr farář, aby s Bohem počali. Proto zamířil šichtmistr toho všedního dne ke kostelu a proto se v neobyčejný čas stavil na faře. Stará mlynářka povzdechla, když vstoupil, a povzdechla zas a zhluboka, když vzavši velký šátek na hlavu přes placku, namočila prsty v kropence u dveří. „Tak s pánem Bohem!“

Byla vzrušena, jako by se ubírala ne do kostela na mši, nýbrž k soudu nebo k nějakému těžkému rozhodnutí. Farář měl také v sobě neklid. Nekráčel do kostela tak spokojeně jako jindy; ani nevěděl, že mlčí, toho si však všiml, že matka nehovoří, že si pořád upravuje velký šátek, překládajíc neklidně jeho cípy vpředu nebo potahujíc jej ke krku nebo nad čelem. To všecko z pohnutí, ze starostí, a to mu nepřidávalo klidu.

Když docházeli ke schodům z červeného pískovce, vedoucím ke hřbitovu u kostela, lekla se stará mlynářka.

„Jezus Marja!“ vydechla nahlas, obracejíc oči na starou bábu v bělavém, kvítkovaném kabátku s varhánky a v bílé plachetce. Stará „Šplochotka“ ze Zlička šla proti nim; ji první potkali. Mlynářka se jí lekla, a farář sám bezděky se na okamžik zamrzel, než usmál se, když matka na to zlé znamení upozornila. Žertem to odbyl; šichtmistr mávnuv zkrátka rukou, na vrchu dlaně hodně porostlou, se uplivl.

Když mlynářka s ním zasedla do stolice u oltáře, zatím co se syn farář strojil v sakristii k oltáři, rozhlédla se po kostele. Několik lidí porůznu v lavicích, starci, ženské, jako každý den; zato v prvních dvou lavicích jinak než jindy. Několik cizích tam, dva havíři ze Svatoňovic a za nimi tři dělníci.

Modlila se pak jistě vroucněji nežli syn u oltáře, prosíc, aby se vydařilo, co synové začínají. Dvakrát, třikrát jí modlitba ztichla, jak se jí na mysl připletlo to nedobré znamení, stará Šplochotka ze Zlička. Po mši nevydala se se syny do „Milířů“, kde se mělo začíti, ač jí farář říkal. Ale nechuť ji držela a nejasný, tajný strach. Za faru však, na sad, vyšla a dívala se za syny, když s havíři a se švagrem Krůčkem stoupali novou cestou, dílem farářovým, vzhůru do stráně, až jí všichni nahoře za březinovým houštím u dřevěného kříže zanikli.

Muži (...)

(......)