Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Šimůnek z uličky měl toho měsíce června o čem rozkládat i kam chodit se dívat a Padolští všichni. Dvojí se událo: Nahoře nad farou sváželi stavivo na novou faru, nejvíce zarudlého pískovce do základů a na sklepy, a v „Milířích“, tak se rozkřiklo, uhodili v štole na uhlí.

Než to jen lidská řeč udělala z tmavého lupku černé, kamenné uhlí. Ale na tu řeč chodili lidé do lesního ouvalu se přesvědčit a podívat se na to uhlí. Neuzřeli ho; havíři vyváželi, dosud na kolečkách, ze štoly jen ten lupek a vysýpali jej v palouce na haldu očividně rostoucí.

I večer, když přestala kolečka vrzati, když štola opuštěná černala se ve svahu pod lesem, kdy ztichl všechen úval a šerem jeho mrkala lampička pod mariánským obrazem na kmeni statného buku nad studánkou, přicházeli návštěvníci. Chodili „podívat se na uhlí, na jámu“, ale sotva se po ní a po haldě ohlédli. Přicházeli mladí, hoši, děvčata, někdy celým houfkem chodili cestou kraj lesa, kolem oroseného palouku k studánce pod bukem.

Šli, hovořili, chychtali se, zazpívali, zvláště za vlažných večerů, v červnu, při měsíčku, kdy stál bílý a plný nad bukem, kdy černý les kolem ve svazích se vyjasnil a hodil dlouhé stíny do zjasněného palouku, kterým potůček mezi květy se plížil a sotva se ozval.

To byly „Milíře“ a „dílo“ útočištěm těch mladých. Jindy v takový čas vždycky sedali na „městečku“ u statue na kamenných jejích stupních nebo chodili městečkem, za vodou stezníkem pod olšemi. Chodili procházkou, žertovali, smáli se i zpívali, jak bývalo od nepaměti a nikdo se nad tím nepohoršil. Chodili, zpívali, vesele se rozcházeli, celý hlouček, nejčastěji po dvou, mladý s mladou. Hoch děvče domů doprovodil, u dveří postál, u okénka; někdy, zvláště v sobotu, kdy byl čas freje, zašel rovnou ke stavení své vyvolené, k jejímu oknu ve výstupku při stavení, do něhož se někdy i dostal Romeo bez žebříku.

Starý Pavelka, ponocný, jenž bojoval s Napoleonem, ještě když Napoleon nebyl císařem, ctil starý zvyk, přál mladým lidem. Leccos viděl a neviděl, leccos slyšel a nepověděl.

V starém, vojenském plášti, píku v ruce, chodíval po noci. Nežli však nastoupil, sám poseděl, když byly teplé večery, píku o stěnu opřev, tu onde se sousedem, se známým, na lavičce před stavením, nejčastěji na dřevěné podsíňce u Součků, když tam seděl Souček, Josef, jeden ze tří Součků, vlastních bratrů, kteří před léty současně se potýkali s Napoleonem. Tento Josef, jenž si z vojny přinesl nezacelenou ránu, ale nikdy o ní nemluvil, nikdy jí neukázal, upadl za té vojny i do zajetí. Utekl z něho, když ho dva „šašeři“ vedli přes lávku nad hlubokou vodou, a když je do té hlubáně oba shodil.

U tohoto ze tří Součků se Pavelka ponocný nejčastěji zastavil a zacházel s ním do „logru“ k ohňům, i do různých měst a zemí, nejčastěji dolů do Italie, na kterou oba nejraději vzpomínali. A na konec chodil Padolím s píkou v ruce, na dolejší konec, na hořejší a za jasných nocí, kdy stromy tak tiše stály v korunách měkce splynulé, měkkých (...)

(......)