Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Kalista, pořičský spomocník, se od podzimu loňského roku, kdy po padolském posvícení si ho farář Havlovický zavolal, bránil a sám sebe přemáhal. Farářova domluva dolehla, až se otřásl; uznal všechno. Dojat farářovým slovem i jeho laskavostí ochotně slíbil, že bude jinak.

Bylo. Do hospody ve vsi nechodil, neutápěl svou rozháranost a nespokojenost. V Padolí se sice musil někdy stavit u „zeleného stromu“ nebo jinde z ohledu na principála nebo muzikantskou společnost, ale když se stavil, nikdy se nezdržel. Musil-li déle pobýti, pamatoval se a vždycky odcházel rovným krokem; jen o masopustu, když pomáhal o muzice hráti na housle, několikráte se přichmelil. Hudba, šum, tance před ním, pomyšlení na pěkné chvíle, navždy zmizevší, rozteskňovaly jej tak, že neodstrkoval ani plecháč ani sklenice, jež jim na kruchtičku tanečníci ustavičně stavěli.

Než to mu neměl ani sám principál, starý učitel, za zlé. Hráti o muzice celou noc a neosvěžovati se, jak by bylo možná! Chválil si Kalistu, že se tak obrátil, chválil jej i když se farář Havlovický na něj dotazoval.

„Zdali pak také pomýšlí na stěhování,“ přidal farář, „aby se dostal odtud, aby tu nešťastnou lásku neměl pořád takřka před očima.“

„Tenkrát po padolském posvícení, po té ostudě, jak ji měl o muzice a když mu pak do duše promluvili“ (pořičský učitel nemohl si zvyknouti na vykání, ač jej farář o ně nejednou upomenul), „přišel všechen zkroušený a v tom pohnutí se mně se vším svěřil. Chválil jich tolik a uznával všechno, co mu radili, že bude opravdu nejlíp, když půjde odtud. Já mu to taky schvaloval a řku, že ho to spíš přejde, tak aby s pánem Bohem si hledal nějaké místo. A taky hledal. Psal na tři místa, ale nikde nic, zrovna se nic netrefilo. Taky já pomoh’, psal jsem na Slavoňov, ale ‚pan bratr‘ odpověděl, že škoda, proč jsem nepřišel před čtrnácti dny, to že spomocníka potřeboval.“

„No a jak –,“ vpadl Havlovický, „na Bezděkov ještě běhá?“

„Ó už ne, ani pod Bezděkov, už po Anince, jako po Domáňové tak neblázní. Ale proto přec –“

„Nezapomněl, viďte.“

„To jsem myslil, jemnostpane, tady,“ starý principál ukázal na srdce, „tady on nějaký kořínek ostal; přec není to ještě ten spomocník, jako když nastoupil. Ani památka po bývalé veselosti.“

„A ve škole?“

„No, je to lepší, je, hledí si toho víc,“ nadšené však uznání z těch slov nevanulo, „ale myšlínky, myslím, mívá přec jenomejc jinde.“

„Proto bude nejlíp, stane-li se, co jsem mu radil. Na jinou štaci. Čím dřív, tím líp. A když nemůže sám nic pořídit, pomohu já mu hledat.“

Pořičský učitel měl pravdu. Kalista již neběhal tajně na Bezděkov ani pod Bezděkovský kopec na most. Že se tak udržel, v tom posilňovalo jej pomyšlení na Annu, na mladou Domáňovou. Kdykoliv jej hnala marná touha, aby si vyběhl na Bezděkov, že ji snad uvidí a třeba s ní i promluví, anebo aby alespoň spatřil tu stranu, kde je, její obydlí, po každé mu pomohlo připomenutí faráře Havlovického, že on, Kalista, přivádí Annu svými pochůzkami do řečí (...)

(......)