Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII.

V úterý po velikonocích r. 1852 rozneslo se Padolím, že děkan Havlovický znovu upadl do těžké nemoci. Představený to přinesl a povídal, co v Náchodě slyšel, že děkan po té první nemoci, v zimě, nenabyl předešlé síly a nadto že se ještě nešetřil, že pracoval a jezdil jako dřív. Zprávy se pak střídaly: že je líp a zase že je hůř. Klimeš a všechen kulatý stůl mínili, že jen co se oteplí, že bude líp. Oteplilo se, jaro se krásně otevřelo, začátkem máje vše se bujně zelenalo i zámecká stráň nad děkanstvím v Náchodě, kdysi holá a skalnatá. Teď tam košaté stromy, šeříkové a jiné keře a houští, dílo někdy kaplana Havlovického, t. č. děkana k smrti pracujícího. V té stráni nad děkanstvím všecko v líbezné zeleni, v zátopě zlaté, májové záře, a všude hlahol ptačího zpěvu. Dole v děkanském pokoji stín, a v tichu bolestný vzdech z děkanova lože. U toho bohuslavický farář Rojek, věrný přítel. Děkan k němu upřel zapadlé oči.

„Zkouším tak i tak, příteli,“ povzdechl, „víš – Kdyby Pán Bůh dal a byl tomu konec. Raději umřít nežli v těch poměrech trávit dále život –“

Za tři dny bolestné přání vyslyšáno. Jedenáctého dne toho měsíce května na úsvitě, kdy v zámecké stráni nad děkanstvím počal se ozývati švehol ptactva, děkan Havlovický dokonal.

Ještě na večer toho dne, když nebožtík ležel ještě v rakvi, přichvátali dva věrní jeho přátelé, farář Ludvík a Rojek. Stáli sami u něho v trudném zamyšlení, hledíce na tvář mrtvého u velebném klidu, nezměněnou, jako dřímající. Farář Rojek, nemoha stlumiti hluboké lítosti, promluvil k mrtvému:

„Josefe, Josefe, blahobyt lidu, duševní i hmotný, byl tvým heslem a snahou. Pracovals, bojovals, a vlastní krev – A nevděk, neuznalost, a nerozuměli ti. Pán Bůh ti odplať –“

Hlas se mu třásl. Suchopárný Myslimír Ludvík roně slze, dotkl se studených, složených rukou přítelových a zašeptal:

„Have anima pia! –“

Venku se (...)

(......)