Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI.

Po radostném opojení, po vzrušení a bouřích opět mrtvý klid; po záblesku svobody chmura reakce. Padolí zapadlo zase do ticha; musilo. Sousedé se zase lekali, ač ne s tupou oddaností, jako když jim vládl zámek a páni Francové, nýbrž s hněvem a nenávistí se lekali, když se zableskla znenadání četnická helma, nadělení Bachovy vlády. Lekali se, když „šandár“ shýbaje se v nízkých dveřích, aby hrotem své helmy nenarazil, vstupoval do stavení, přesvědčit se, nemají-li slámu příliš blízko komína, není-li trouba v kamnech na dřevěném prkně, neleží-li louč na kamnech, mají-li lucernu a v ní svíčku, nesvítí-li v chlévě loučí, když přicházel za takovou a jinou malichernou sekaturou a diktoval pokuty, tresty.

Na faře klid. Studně na dvorečku hotova, chlévy dostavěny, cesta zahradou zahájena a obhájena. Farář Javůrek měl teď zahradu celou, nikým nerušenou. Křtil, oddával, pochovával. A ovečky vzpomínaly na bývalého pastýře. Padolí nemohlo na něj zapomenout.

A on vzpomínal také na svá léta v tom městečku, zvláště na první. Zasmušileji vzpomínal, roztrpčen hrozným zklamáním v životě politickém a svého národa. Vídal z okna svého pokoje den co den blýskavé helmy četnické, hroznou oporu bezohledné vlády. Zamračen hledíval na četníky přicházející do soudní budovy v sousedství, vodící tam spoutané nebožáky vycházející odtud zase na nový hon.

A také jiná zklamání hlodala. Ta dvě léta svobody zničila mu jeho těžké dílo, přádelní školy. Nebylo pomyšlení na jejich obnovu. Cítil, že bojoval marný boj na ochranu chudého přádelníka a tkadlce proti velkému průmyslu. Tovární příze a bavlna a stroje vítězily.

O doly se již nestaral. Ale trudily jej přece. Bratr šichtmistr jako začarován kopal a kopal, a třebaže měl společníka, přicházely peněžní nesnáze, a v takových chvílích, když bylo nejhůře, přicházel do Náchoda na děkanství vypůjčit. Přicházel on, přicházel bratr mlynář, jenž rodného mlýna neobhájil, přicházeli jiní příbuzní, a všichni často a s nastavenou dlaní. V domácnosti nebylo jako za nebožky matky; cizí hospodyně řídila vše hůř a dráž, kaplani si na ni stěžovali, a při tom nevražili na jeho osobního kaplana, vysvěcence P. Matouše, jenž si dobyl obecné přízně. A v městě nebylo jako bývalo v Padolí; mnozí mu nemohli zapomenout, že ho nechtěli, že pracovali pro kosteleckého. V městě neměl té ochoty a toho porozumění a lásky, ač se jim do únavy a obětivě staral, aby povznesl jejich školu.

V Padolí u kulatého stolu „u modré hvězdy“ o tom věděli, a nejednou o tom jednajíce hubovali, to že se mu Náchodští odměňují, to že má za to, že jim vybojoval reálnou školu, že zvelebuje školní knihovnu jako všude na vikariátě, že k nim do města svolává konference učitelské. Také o příbuzných věděli, jak pro ně stěží dluhy splatil, že nemůže nic zachovat.

„Nic nemá na stará léta, já to vím,“ jistil jednou za takového hovoru Klimeš. „Je to smutné. Pro jiné pracuje celý život, stará se o chudé, aby lid se měl líp, a sám nemá nic. Spíš ještě nějaký (...)

(......)