Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třetí

1

Bratr Soukup už sedí v jeho kanceláři skoro hodinu. A řeč vede od nikam do nikam. „Vy mě odsuzujete, bratře faráři!“ „Nikoho nikdy neodsuzuju.“ „Já vím, ale myslíte si, že jednám špatně.“

„Spíš nezodpovědně,“ „Myslíte vůči dětem?“ „Vůči všem.“

„Ale víte, že já nejsem nezodpovědný člověk.“ Zvolili ho nedávno předsedou správní rady tiskárenského podniku a on si na tom až přespříliš zakládá. Nosí už jenom bílou | košili a i teď v horkém červnovém dni přišel s kravatou a v saku.

„Člověk může být víc zodpovědný v práci a míň ke svým nejbližším.“

„Kdybyste věděl, bratře faráři, těch bezesných nocí, vy mi to nebudete věřit, co jsem se natrápil, než jsem došel k tomu rozhodnutí.“

„Já vám věřím.“

„Máša byla moje první žena. Netušil jsem nic o životě.“ „Možná tehdy, ale teď jste otec čtyř dětí.“

„Ale co mám dělat, bratře faráři, když už ji nemiluju?“

„O tom, koho člověk miluje nebo ne přece rozhoduje on sám.“

„Ne, já už nemůžu. Já ji prostě nesnáším. Ráno, když ji uvidím, jak se hroutí, jak se na mě dívá uslzenýma očima, mám zkažený celý den.“

„Vždyť se hroutí kvůli vám.“

„Hroutí se kvůli sobě. Ona není člověk do dnešní doby. Vůbec do žádné doby. Je jako, odpuste, že to tak řeknu, bratře faráři, a ještě o matce svých dětí, je jako kus hadru.“

„Třeba ve vás neměla dost opory.“

„To neříkejte. Měla všechno, nač si vzpomněla.“

„I lásku?“

„Dokud to šlo - i lásku.“

„Necítíte ani špetku soucitu?“

„Dokud to šlo, cítil jsem, ale teď už cítím leda zlost. Že mi překáží v životě.“

„To jsou hodně zlá slova.“

„Vy mě k nim sám doháníte, bratře faráři. Protože cítím, jak mě v duchu odsuzujete.“

„Nikdy nikoho neodsuzuju. A co děti?“

„Děti chodí a brečí. A bojí se všeho, co přijde. Ta nejmenší, ten drobeček, pořád jen prosí: nehádejte se! Myslíte, že tohle je pro ně nějaký domov? Až ty děti odvedu, bude jim líp.“

„Bez mámy?“

„Ona nebyla dobrá máma. Člověk jako ona nemůže být v ničem dobrý.“

Zvoní telefon. „Promiňte,“ omluví se Soukupovi.

„Tady je Bára. Bára Musilová. Vzpomínáte si ještě na mě?“

„Samozřejmě.“

„Napsal jste mi, že můžu přijít. Vždycky v pondělí, anebo ve středu.“

Připadne mu, že ta žena zbytečně křičí, i ten, kdo sedí naproti v křesle, musí slyšet každé slovo. „Jistě,“ řekne, jak dovede nejúředněji.

„Znamená to, že i dneska?“

„Za jak dlouho?“ Pohlédne na hodinky.

„Za tolik, kolik potřebuju od nás k vám.“

„Dobře, tak přijďte.“ Zavěsí rychleji, než mohla cokoliv odpovědět.

„Já už půjdu, bratře faráři. Vy mně stejně nepochopíte.“

„Pochopit neznamená souhlasit.“

„Odsuzujete mě.“

„Nikdy nikoho neodsuzuju,“ opakuje unaveně.

„Jsem u vás rozbíječ rodiny. Přestoupil jsem hned několik přikázání.“

„Všichni někdy přestoupíme přikázání, ale nemůžete chtít, abych tím byl nadšený.“

„Jsou přikázání, která přestoupit je horší.“

„Nejsme tu od toho, abychom tohle posuzovali.“

„Ano, já vím. Ale jsou lidi, že dokážou zabít toho, kdo jim překáží. Je přece lepší se (...)

(......)