Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

Petr přivedl do shromáždění mládeže sestru svého bývalého romského spoluvězně. Jmenuje se Marika, je jí asi šestnáct let, i když vypadá nejmíň na dvacet. Na první schůzce skoro nepromluvila a dívala se víc do země než na ostatní. Ale když jsme začali zpívat, rychle chytila melodii a zpívala s námi bez jediné chybičky, i když její hlas zněl, nevím jak bych to nazval, snad nejvýstižnější slovo by bylo: divoce.

Měl jsem obavu, jak ji ostatní přijmou, ale byli na ni vlídní, chválili, jak zpívá. Mladý Kodet jí při loučení řekl, že se budeme těšit, až zase přijde. Zeptal jsem se jí, jak se jí mezi námi líbilo, řekla: dobře.

* * *

Něco se přihodilo, co nedovedu pochopit anebo aspoň přijmout. Už když paní Musilová vstoupila, uvědomil jsem si zvláštní očekávání, které nijak nesouviselo s mou službou, s mým povoláním. Díval jsem se na ni, jak si sedá, a to vzrušení narůstalo. Řekl jsem si: černobílý motýl nebo můra. Můra smrtihlav. Koupil jsem jí růže. Ze soucitu nebo ze snahy získat si její zájem? Anebo jsem chtěl sám sebe přesvědčit, že teď můžu květiny rozhazovat kolem sebe?

Nikdy jsem se nedopustil nevěry, aspoň ne té skutečné, tělesné, ale nevěry v duchu? I té jsem se bránil, ale nemůžu sám před sebou zapírat, že se mi občas líbily cizí ženy. Ze mě přitahovaly. Do sboru už déle než deset let dochází paní Ivana Pokorná. Vzpomínám si, že když poprvé přišla, užasl jsem nad jejím zjevem. Bylo v ní něco čistého, duchovního a vstřícného, když jsem s ní poprvé mluvil, okouzlil mě i její hlas.

Nikdy jsem se jí ani nedotkl, ale několik měsíců mi připadalo, že kázání si připravuji především pro ni, také jsem během nich pohlížel k místu, kde seděla, častěji než ke kterémukoliv jinému místu. Nejhorší bylo, že mi připadalo, že i já ji přitahuju, že se mnou mluví jinak než s ostatními lidmi. Je možné, že někdo na mém místě by neodolal. Bránila mi má víra? Moje postavení? Anebo prostě přesvědčení, že zklamat Hanu by bylo neslušné a podlé?

Nepokusil jsem se obejmout ji, zato jsem to udělal několikrát ve snu, dokonce jsem k ní ve snu vstoupil do lože. Když jsem se vzbudil, cítil jsem zahanbení, jako bych měl sílu a moc ovládat vlastní sny. Jenže co sny zobrazují jiného než naše utajená přání nebo úzkosti?

A pak jsou tu ještě denní sny a podvědomí. Když jsem před několika dny začal obrábět tvář nové řezby, překvapila mě samého její podoba. Úzká, podlouhlá tvář, smyslná ústa, oči daleko od sebe posazené, vysoké, nazad ubíhající čelo, nos, jenž připomíná svým rovným hřbetem nos sochy Afrodíty z Knidu. (Lukiános ve svých Rozhovorech tu sochu, kterou znám ovšem jenom z reprodukce, nazývá „projevem dokonalé krásy“.) S úžasem jsem si uvědomil, že tvář se nepodobá tvářím mých předešlých figur, byly to rysy té architektky; která se přišla radit o lásce, a když odcházela, vyslovila nezvyklou žádost: Neopouštějte mě!

* * *

Eva je podivně zasněná, Když večer zpíváme, buď mlčí, anebo zpívá, jako by byla duší nepřítomna. Říká, (...)

(......)