Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Daniel si všiml, že se Eva vrátila z maturitního večírku spíše zasmušilá než rozjařená. Rád by svoji nejstarší nějak potěšil. „Co bys tomu řekla,“ napadlo ho, „kdybychom si spolu udělali výlet, když už jsi teď dospělá?“

„Jenom my dva?“

„Výjimečně jenom my dva, pokud by ti stačila má společnost.“

„To jsme ještě nikdy takhle nebyli.“

„Možná, když jsi byla úplně malá. Když jsme zůstali sami, ale to už si nemůžeš pamatovat.“

„A kam bysme jeli?“

„Myslel jsem třeba do Prachovských skal. Je tam krásně.“

„Vy jste tam chodili s mámou lézt, viď?“

„Ano. Dokonce se tam asi stalo něco, co se tě týká.“

„Co se tam stalo?“

„Stanovali jsme tam s maminkou zrovna devět měsíců předtím, než ses narodila.“

„Aha. Našel bys ještě to místo?“

„Určitě. I když jsem tam od té doby už nebyl.“

„Ale já nedovedu lézt na skály.“

„Nepolezeme na ně. Já už bych dneska se svým hřbetem taky nikam nevylez.“

Místo našel opravdu snadno - na vyvýšené planince stranou Císařské chodby i ostatních turistických stezek. K nebi tu čnělo několik břízek a dva vysoké urostlé modříny, barva listů i trávy byla ještě konejšivě a zároveň nadějně jarní. Uprostřed písečného ostrůvku zbyly stopy dávného ohniště. A z celého místa byl výhled na množství kamenných sloupů, příkrých stěn a skalních chodeb.

„Vy jste tu měli oheň?“

„Myslím si, že ano, ale od té doby už tu jistě rozdělali spoustu jiných ohňů.“

„Mamince se líbilo lézt po skalách?“

„Líbilo se nám to oběma. Měli jsme dobrou partu. Byli jsme dokonce společně v cizině, v Jugoslávii, tehdy to byl ještě jeden stát, a bylo snazší se tam dostat než třeba do Alp. Lezli jsme v Durmitoru na Bobotuv Kuk a ještě na několik skal. Uvázl jsem tam v jednom komíně a najednou mi připadalo, že nemůžu ani nahoru ani dolů.“

„Co jsi dělal, modlil ses?“

„Ne, to určitě ne. Nemyslel jsem si nikdy, že Pán Bůh je od toho, aby nám pomáhal, když se dostaneme do nějakých trablů. Máma tam byla se mnou, nebo spíš pode mnou a to mi dodávalo klid, nakonec jsem vylezl jako všichni.“

„Máma lezla dobře?“

„Všichni jsme to museli umět, jinak bychom se nemohli nikam společně dostat. Máma měla k horám zvláštní vztah. Tvrdila, že skály jsou dávní a zkamenělí obři a určitě někdy žily.“

„A tys jí to nevymlouval?“

„Proč bych jí to vymlouval? Třeba měla pravdu. Třeba dodnes žijí, jen my jejich život nedokážeme zachytit, protože probíhá v jiném rozměru času.“

„Tati, tohle bys v kázání neřek.“

„Asi ne,“ připustil, „ale je to chyba.“ Pak jí ukázal několik blízkých skal, které zlezl anebo se o to naopak mamě pokoušel. Také ty, které překonala její máma.

„To bych nedokázala, máma musela být dobrá.“ Pak dodala: „Připadá mi divné o ní mluvit jako o mámě. Když jsem ji nikdy neviděla. Když si nepamatuju, že jsem ji někdy viděla.“

„Ona tě ale pořád vidí.“

„Ty si to opravdu myslíš?“

„A ty ne?“

„Nedovedu si to představit. Že ona by viděla mě a já ji ne.“

„Asi to bude jiné vidění. Nedovedeme si je představit. Ale (...)

(......)