Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6
Bára

Bára cítí nečekaný příval štěstí. Samuel odjel na Moravu na jedno ze svých obchodních jednání, zdrží se přes noc a ona tedy bude celý večer svobodná. Připravila Samuelovi jeho cestovní tašku, nezapomněla na nic, ani na jedinou tubu s prášky, pak doprovodila muže k autu, objala se s ním a políbila, Samuel nastartoval vůz, ona mu ještě zamávala, pak jde zavolat své bývalé spolužačce Heleně a umluví si s ní na večer schůzku. Odvede Aleše ke své matce, dokončí návrh pro televizní adaptaci italské komedie, zajímavé, jak jí jde práce od ruky, když ji nikdo nehlídá, nikdo na ni nenaléhá, aby se mu věnovala.

Kvečeru se spěšně oblékne: vezme si bílou blůzu a dlouhou temně zelenou sukni, ta barva se hodí k jejím vlasům; vlasy, které jí spadají do půli zad, si převáže černou mašlí, pak si tužkou zvýrazní oči, nasadí si slamáček a vyrazí do města.

Do schůzky s Helenou jí zbývá ještě hodina. Dojede do Dejvic a metrem se dopraví na Malou Stranu. Projde Valdštejnskou ulicí a Valdštejnským náměstím, všude se hemží turisté, ale ona je nevnímá, zaznamená, že několik domů v Tomášské ulici je čerstvě opraveno a to ji potěší; její rodné město se novým šatem odívá.

Nerudovou ulicí pak vystoupá až k Hradu, uvědomí si, jak velice se už zadýchává, měla by míň kouřit, s tímhle zlozvykem by měla něco udělat, pak se opře o kamennou zídku, která na východní straně ukončuje Hradčanské náměstí, a dívá se na město pod sebou. Její mysl naplňuje velkodušnost, odpouští těm, kdo město zohavili panelákovou šedí lidských kotců, odpouští svému muži, který přispěl k všeobecné zkáze několika zparchantělými velkostavbami, napadá ji, že krása jejího města tak, jak se usazovala ve vrstvách po staletí, se nedá vypudit, dá se leda zničit nějakou atomovou zkázou.

Když se konečně odvrátí od vznosné podívané, všimne si, že telefonní budka na náměstí je kupodivu prázdná. Náhle se jí zasteskne po milostném rozhovoru, už tak dlouho žije bez skutečné lásky, a vlastně jí v životě poznala jen málo. Dojde k budce, číslo si pamatuje, volala na ně sice jen jednou, ale dlouho se k tomu tehdy odhodlávala.

Samozřejmě telefon zvedne farářova žena. Bára by mohla mlčky zavěsit, mohla by také říct, že chce mluvit s panem farářem, místo toho se zeptá: „To je televize?“

„Ne, tady je evangelická fara.“

„To je hloupý. Já potřebuju televizi.“ „Asi jste vytočila špatné číslo.“ „Ale mě dali tohle!“ A řekne číslo fary. Musí je třikrát opakovat, než ta žena, kterou zná jen od vidění z modlitebny, usoudí: „Dali vám zřejmě špatné číslo.“

„To je hloupý, volám z budky, není tady seznam, nevíte náhodou číslo do televize?“

Ta dobrá žena řekne, aby chvíli počkala, že se koukne do seznamu, a tu ona konečně zavěsí.

O půl hodiny později už sedí s Helenou u stolku před Loretou a obě popíjejí nápoj, který tu vydávají za archivní víno.

Helena je stejně stará jako ona, ale vypadá starší, ztloustla a zmaminovatěla, i když má jenom jedinou dceru, také muže si ponechala toho prvního, (...)

(......)